Úterý 11. 1. 2022
1 Sam 1,9-20
Když se v Silu najedli a napili, Anna vstala a šla před Hospodina. Kněz Eli seděl v křesle u veřejí před branou Hospodinovy svatyně. Měla hořkost v duši, modlila se k Hospodinu a plakala a plakala. Učinila pak tento slib: "Hospodine zástupů, jestliže konečně shlédneš na ubohost své služebnice a rozpomeneš se na mě, jestliže nezapomeneš na svou služebnici a dáš své služebnici mužského potomka: dám jej Hospodinu pro všechny dny jeho života a nůžky se jeho hlavy nedotknou." Když se stále více modlila před Hospodinem, Eli pozoroval její ústa. Anna totiž mluvila ve svém srdci, pouze rty se jí pohybovaly, hlas ale nebyl slyšet; proto ji Eli pokládal za opilou a řekl jí: "Jak dlouho ještě budeš opilá? Prober se už z toho vína!" Anna odpověděla: "Ne, můj pane, jsem žena s bolestí v duši; víno ani jiný opojný nápoj jsem nepila. Jen své srdce jsem vylévala před Hospodinem. Nepokládej svou služebnici za špatnou ženu, vždyť až dosud jsem mluvila z velkého žalu a soužení." Eli jí na to řekl: "Jdi v pokoji a Bůh Izraele nechť ti dá, oč jsi ho prosila." Anna pravila: "Kéž tvá služebnice nalezne přízeň ve tvých očích." Žena pak odešla svou cestou. Jedla a nebyla už smutná. Ráno vstali, poklonili se před Hospodinem a dali se na zpáteční cestu domů do Ramy. Elkana poznal svou ženu Annu a Hospodin se na ni rozpomenul. Anna počala, a když uplynul čas, porodila syna, dala mu jméno Samuel a pravila: "Od Hospodina jsem si ho vyžádala."
Anna se však nevzdává a obrací se s úpěnlivou prosbou na Hospodina ve svatyni v Silu. Svou prosbu-modlitbu míní tak vážně, že v případě vyslyšení je ochotná se dítěte vzdát a „vrátit“ je Hospodinu. Nechce dítě kvůli sobě, nýbrž chce být platným členem svého společenství, naplnit úkol, který jako manželka má. Svou úpěnlivou a niternou modlitbou je podezřelá knězi Elimu, který má svatyni na starosti. Ten ji považuje za opilou, ale po vysvětlení jí žehná. Hospodin Anninu touhu po dítěti vyslyší a Anna porodí chlapce, který dostal jméno Samuel. Samuel bude hrát v dějinách Izraele důležitou roli. Anna nemohla mít dítě ne proto, že by ji Hospodin nemiloval a nepřál jí, ale proto, že mělo být zřejmé, že toto dítě je vyvoleným Božím. Tak jak to čteme i v jiných případech. I když se Samuel narodil normálním způsobem, přesto se tak stalo na Boží zásah. Byl Božím vyvoleným ještě před svým početím.
Dnes je samozřejmě nemyslitelné rozhodovat o osudu dítěte při jeho narození (zaslibovat je jako zasvěcené službě Bohu), nebrat v úvahu jeho vůli, talent, osobnost. Tehdy byly vztahy v rodině postaveny jinak než dnes. V tom není inspirace pro dnešek. Ta je v postavě Anny, která se nedá zlomit a naučí se důvěřovat v Hospodina. A dále v tom, že dítě je dar-úkol na určitý čas. Dítě není majetkem rodičů, proto musejí být připraveni dítě „propustit“, nechat je jít, aby žilo svůj život. Za děti je také třeba děkovat, nejsou samozřejmostí a není na ně nárok. Je třeba je vychovávat tak, aby v životě obstály. Jako to dělala Anna se Samuelem.
Mk 1,21b-28
V městě Kafarnau vstoupil Ježíš hned v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu přísně rozkázal: "Mlč a vyjdi z něho!" Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.
Kafarnaum bylo malé město na břehu Genezaretského jezera, které mělo vlastní synagogu a hrálo důležitou roli jako správní centrum. Ježíš vystupuje s autoritou, která jeho posluchače udivuje. Tuto svou autoritu potvrzuje i mocí, kterou má nad nečistými duchy. Ježíš nepřijímá svědectví od nečistého ducha, i když je toto svědectví pravdivé. Spojení s nečistými silami je vždy ošemetné a Ježíš nehodlá své poslání spojovat se silami zla, nenechá se jimi „uplácet“. Jak bylo toto jeho jednání prozíravé, se ukazuje hned vzápětí, protože ho právě z takového spolčování jeho protivníci obviní. Všichni sice žasnou, ale moc dlouho jim to nevydrží, jak je zřejmé z Ježíšova dalšího osudu. Lidská sláva a popularita jsou velmi ošidné. Není radno na nich nic stavět.
Říká se sice, že „peníze nesmrdí“, ale je vždy zapotřebí si rozmyslet, od koho a proč přijímá člověk dar nebo pomoc třeba i ve prospěch dobré věci. Spojení s pochybnými zdroji může leckdy celou dobrou akci zcela pohřbít. Je třeba spoléhat víc na Boha než na lidský kalkul a mamon.
