Pátek 11. 10. 2024 – 27. týden v mezidobí
Gal 3,7-14
Bratři! Dobře rozumějte: ti, kdo jednají na základě víry, to jsou (pravé) Abrahámovy děti. Písmo totiž už předvídalo, že Bůh uzná pohany za spravedlivé, když uvěří, a proto už předem Abrahámovi ohlásilo radostnou zvěst: ‚Skrze tebe dojdou požehnání všecky národy.‘ Proto ti, kdo jednají na základě víry, docházejí požehnání s Abrahámem, který uvěřil. Ti však, kdo se opírají o skutky Zákona, jsou všichni pod kletbou. Stojí přece (v Písmu): ‚Proklet je každý, kdo vytrvale neplní všechno, co je psáno v knize Zákona‘. Je tedy zřejmé, že ze Zákona nebývá od Boha nikdo ospravedlněn, protože ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však nemá na zřeteli víru, ale (tam platí): ‚Kdo (ty předpisy) bude plnit, najde v nich život.‘ Kristus nás vykoupil z té kletby Zákona tím, že ono prokletí vzal na sebe za nás. Stojí totiž v Písmu: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘ Tak se pohanům dostává skrze Ježíše Krista požehnání, které bylo slíbeno Abrahámovi, a my vírou dostáváme ten slíbený (dar): Ducha (svatého).
Pavel byl v Galácii v poměrně obtížné situaci, protože zastánci obřízky, tedy nutnosti pro křesťany z pohanství přijmout obřízku jako znamení příslušnosti k vyvolenému lidu, se odvolávali na ustanovení z Gen 17,9-14, tedy Boží slovo, Boží vůli, která nekompromisně vyžaduje obřízku pro každého muže, který má být součástí vyvoleného národa/lidu. To nemohl Pavel zpochybnit. Proto argumentuje také Abrahámem, a to z „ranější fáze“ jeho komunikace s Bohem (Gen 15,6), kde základem vztahu mezi Abrahámem a Bohem je víra („Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“). Pavel pak ve stylu dobového výkladu Písma používá různé odkazy na Písmo na podporu své interpretace evangelia. Zaslíbení požehnání je z Gen 12,3; 18,18; prokletí pro neplnění Zákona je z Dt 27,26, plnění předpisů z Lv 18,5; spravedlivý bude žít z víry z Hab 2,4; proklet je, kdo visí na dřevě z Dt 21,23. To byl rabínský způsob dokazování z Písma, který je pro nás obtížně přijatelný, ale fungoval až do novověku. Citáty jsou vytrženy z kontextu (původně se vztahovaly na něco zcela jiného) a do určité míry i přizpůsobeny. Pavlova znalost Zákona a obratnost jeho využití pro vlastní argumentaci jsou obdivuhodné. Právě v komunikaci s Galaťany, kteří byli „okouzleni“ židokřesťanskými tradicionalisty, byla argumentace z Písma coby Božího slova (ně něž se nepochybně obě strany odvolávaly) důležitá.
Lk 11,15-26
Když Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka, někteří ze zástupu řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.
Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje! Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po pustinách a hledá odpočinutí. Když nenajde, řekne si: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne ho vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Je pozoruhodné, jak Ježíšovy dobré mocné skutky vadily mnoha lidem v jeho okolí. A tak je začali snižovat; když už je nemohli popřít, tak je interpretovali negativně. Ježíšovy zázraky, mocné skutky, odkazovaly především na moc, kterou měl od Otce, byly znamením Božího království. Jejich desinterpretace jako projevu spojení se zlým duchem byla opravdu zlá, ale i nesmyslná.
Takové jednání se děje i dnes, možná ne tak vyhroceně, z různých důvodů – nejčastěji ze závisti nebo nenávisti. Zejména, když jde o člověka, který je (nám) nesympatický nebo jím pohrdáme. Na politické scéně je to vlastně běžné.
Ježíš obratně využívá situace poukazem na činnost svých oponentů, kteří přece také vyhánějí či zahánějí zlé duchy. Vyhánění zlých duchů se může dít jen Boží mocí. Likvidace sil zla je znamením přítomnosti Boží, Božího království, Boží vlády.
Na téma zlých duchů pak navazuje podobenství o ohrožení člověka, který byl osvobozen z moci zla, ale který, pokud bude spoléhat sám na sebe a nedá si pozor, může dopadnout ještě hůře než předtím. Vyléčení z moci zla, zlé závislosti, vyžaduje od člověka neustálou pozornost, aby se opět nestal závislým. Aby se závislostí nedal znovu opanovat, což by bylo ještě horší než předtím. Vzpomínám na Zolův román Zabiják, který tuto situaci naturalisticky popisuje. Před zlem si člověk nikdy nemůže být zcela jistý, musí být nestále ve střehu, nikoliv v napětí, ale pozorný, a zlo přemáhat dobrem.