Tit 3,1-7
Nejmilejší! Připomínej (všem), ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné. Ať nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale ať se chovají přívětivě a všem lidem ať projevují všemožnou mírnost. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, bloudili jsme, byli jsme otroky všelijakých žádostí a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a nenáviděli jsme se navzájem. Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne (snad proto), že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.
List Titovi se zabývá pro křesťany dodnes důležitou problematikou, a tou je vztah ke státu a ke státní moci. Křesťané jsou stejně jako ostatní součástí společnosti, v níž žijí; nejsou skupinou mimo společnost. Zásadním postojem vůči těm, kdo spravují stát, je respekt, pokud tuto správu vykonávají na základě legitimního mandátu a v souladu se zájmy dané společnosti a jednotlivých lidí v ní. Zkušenosti s různými režimy však ukazují, že jde o komplikované záležitosti. Samotný princip autority je potřebný, aby společnost mohla fungovat. Je však třeba rozlišovat, co daná autorita vyžaduje a proč, neboť každý člověk je zodpovědný za své konkrétní jednání, není bezmyšlenkovitým příslušníkem stáda. Má-li tedy legitimní důvody v konkrétních případech, může se rozhodnout i proti rozhodnutí nositelů autority, ovšem s tím, že je ochoten nést také důsledky.
Autor listu spojuje poslušnost vůči autoritě s odvratem od minulosti skrze křest a s následující změnou životního stylu a připomíná, že síla k němu je darem Božím. Jak souvisí křest a víra s poslušností vůči autoritě? Nejspíš jde autorovi o to, aby zdůraznil, že ve společnosti je křesťan tím, kdo se snaží o spojování, nikoliv rozdělování lidí, kdo usiluje o mír a pokoj, kdo o skutečnosti přemýšlí, reflektuje, co se děje, a hledá obecné dobro. Rozdíl od minulosti leží v tom, že mu jde primárně o dobro celku, nikoliv o jeho vlastní. K jakému konkrétnímu rozhodnutí to povede, to není předmětem autorových úvah. Při všem svém jednání si má být křesťan vědom své zodpovědnosti, jež plyne z jeho daru povolání ke službě Bohu a druhým. I když křesťan má žít s vizí své definitivní budoucnosti v Božím království, což mu může dodávat patřičný odstup, přes to nesmí zanedbávat starost o tento svět.
Lk 17,11-19
Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Deset lidí se stejným problémem se obrací na Ježíše o pomoc a Ježíš jejich prosbu o uzdravení z malomocenství, jedné z nejhorších nemocí starověku, vyslyší. Uzdraví je, a to pouhým slovem, možná ani nevysloveným. Avšak pouze jeden se vrátí, aby mu poděkoval, nota bene ještě cizinec.
Celý příběh skýtá několik zajímavých detailů: Ježíš ty lidi uzdravuje, ale neváže je na sebe, nýbrž je posílá k dobové autoritě, jež mohla rozhodovat o uzdravení, ke kněžím, a nečeká na jejich obdiv ani díky. A i když se jeden z nich vrátí, aby poděkoval, tak jeho díky jsou směřovány k nebi, k Bohu. Ježíš si jeho díky nepřivlastňuje. Těch zbylých devět nejspíš uposlechlo Ježíšův pokyn a šlo si nechat potvrdit uzdravení od příslušné autority. Spokojili se s tím, že jim bylo pomoženo a už zapomněli na to, v jaké byli situaci a že se odehrálo něco, o čem by měli přemýšlet. Zůstali zaujati sami sebou. To se nám často v malých i velkých věcech přece také stává – domáháme se něčeho, a když je naše prosba či žádost splněna, bereme to jako samozřejmost, možná i proto, že to vnímáme jako povinnost toho, kdo nám pomohl, kdo naši žádost vyslyšel, ať už jde o člověka nebo Boha. Je pro nás tím nejdůležitějším, že jsme dosáhli svého a tam zůstáváme stát. Třetí zajímavý moment: Ježíš nezkoumá, kdo ti lidé jsou. Pomáhá jim, protože jsou v nouzi, protože to je potřeba, a pak tím jediným, kdo to nebere jako samozřejmost je někdo, kdo z daného náboženského rámce do jisté míry vypadá. Možná právě proto, že nebyl zabydlen v onom rámci, tak mu zůstaly otevřené oči pro Boží dotek a považoval za nutné to dát najevo.
