Čtvrtek 11. 11. 2021 – Sv. Martina

Mdr 7,22-8,1

V moudrosti je duch myslící, svatý, jedinečný, a přece mnohotvárný, jemný, hbitý, pronikající, neposkvrněný, jasný, nepodléhající utrpení, milující dobro, bystrý, nezkrotitelný, blahodárný, nakloněný lidem, stálý, neklamný, bezstarostný, všemohoucí, nade vším bdící, pronikající všechny duchy myslící, čisté a nejjemnější. Neboť moudrost je pohyblivější než každý pohyb, svou čistotou všechno proniká a prostupuje. Ona je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, protože nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty. Ačkoli je jedna, všechno může, i když v sobě zůstává, všechno obnovuje, v průběhu věků vchází do svatých duší a tvoří z nich Boží přátele a proroky. Nic není Bohu tak drahé jako ten, kdo přebývá s moudrostí. Ona je totiž krásnější než slunce a nad všechna seskupení hvězd, srovnána se světlem vítězí nad ním, neboť po světle následuje noc, ale zlo nic nezmůže proti moudrosti, která se mocně rozpíná od jednoho konce světa k druhému a všemu vládne s dokonalostí.

Óda na moudrost. Při čtení tohoto hymnu lze vnímat, nakolik se stal on a jemu podobné hymny zdrojem pro charakterizaci Ježíšovy osoby. Moudrost je zde personalizovaná (hypostazovaná), není živou bytostí, Ježíš byl ovšem skutečným člověkem, zakotveným v konkrétní realitě.

Moudrost byla v Izraeli samozřejmě vázána na vztah k Bohu, ale i tak lze říci, že moudrý člověk (což je v každém případě dobrý člověk) je zdrojem požehnání pro druhé, i když se nehlásí k žádnému náboženství. Ona závěrečná charakteristika moudrosti platí i dnes. Moudrý člověk je vnitřně krásný člověk a vychází z něj světlo, pokoj a síla.  

Lk 17,20-25

Když se farizeové zeptali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: `Hle, tady je!' nebo `tam je!' Neboť Boží království je mezi vámi.“ Učedníkům pak řekl: „Přijdou dny, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho. Budou vám říkat: `Hle, tady je!', `hle, tam!' Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, tak to bude i se Synem člověka v jeho den. Napřed však musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen.“

Tajemství Božího království v rámci této pozemské reality spočívá právě v tom, že si na ně nelze s určitostí sáhnout. Ježíš však říká, že je mezi námi (nebo také lze přeložit „v nás“). Boží království lze zakoušet všude tam, kde lidé k sobě navzájem mají úctu, vytvářejí přátelské prostředí, jsou otevření, solidární, se zájmem jeden o druhého i o lidi a jejich problémy kolem (Pavel by řekl, že mají to smýšlení, jako měl Ježíš Kristus – srov. Flp 2,6-10). Zároveň Ježíš varuje před tím, aby se lidé nedali zmást falešnými přísliby. I leckteří křesťané v minulosti naletěli na příslib „ráje na zemi“. Ale nejde jen o minulost. I v současnosti mnozí hlásají stoprocentní návody na štěstí, vnucují představy o tom, co všechno člověk musí mít, jak musí žít a vypadat, aby byl „in“, aby byl šťastný a spokojený.