Pondělí 11. 11. 2024 – 32. týden v mezidobí, sv.Martin

Tit 1,1-9

Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, (pověřený hlásáním) víry Božím vyvoleným, aby důkladně poznali pravdu, jak uctívat Boha. (Z ní pochází) naděje na věčný život, který už před dávnými věky pravdomluvný Bůh slíbil a ve svém čase pak své slovo uvedl ve známost kázáním, jež mi bylo svěřeno příkazem Boha, našeho spasitele: Titovi, (svému) pravému synu, kterému se dostalo stejné víry jako mně: milost a pokoj od Boha Otce a od Krista Ježíše, našeho spasitele. Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil: musí to být muži bezúhonní, jen jednou ženatí a děti (musí) mít věřící, které nelze obviňovat z nevázanosti a které nejsou nepoddajné. Církevní představený je přece Božím správcem, a musí to proto být muž bezúhonný: ne domýšlivý, ne prchlivý, ne oddaný pití, ne útočný, ne lačný špinavého zisku. Má však být pohostinný, milovat dobro, umět se ovládat, být spravedlivý, zbožný a zdrženlivý; takový, kdo se v kázání pevně drží spolehlivé nauky, aby byl schopný povzbuzovat ve zdravém učení a také usvědčovat odpůrce.

Autor listu jménem Pavlovým dává pokyny adresátovi (Titovi), jak a co má dělat. List odráží poměry na konci 1. století, kdy jsou již etablovány obce jako samostatné jednotky s lokálním vedením v čele. Autor vyjmenovává kvality, které má mít ten, kdo stojí v čele obce. Kromě osobní bezúhonnosti má mít takový představený v pořádku svou rodinu i z hlediska osvědčenosti ve víře, má být jen jednou ženat (tedy nejspíš ne rozvedený ani znovu oženěný vdovec) a má být také schopen hlásat a kázat tak, aby to oslovovalo jeho posluchače. Onen katalog nectností vztahující se na představeného, jaký nemá být, je docela zajímavý, protože ukazuje, co bylo vnímáno dobově jako hlavní problémy pro ty, kdo měli stát v čele: dnes bychom řekli, že nesmí být sebestředný, namyšlený, autoritativní, cholerický a agresivní, bez závislosti na omamných látkách (zejména alkoholu), nepodplatitelný (odmítající korupci) a chtivý peněz. To platí dodnes. Stejně tak jako katalog ctností. Stojí za povšimnutí, že na prvním místě stojí pohostinnost. To není náhodou. Zřejmě to i v obcích začal být problém.

Lk 17,1-6

Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí! Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných.

Dejte si pozor! Když tvůj bratr zhřeší, domluv mu, a bude-li toho litovat, odpusť mu! A když se proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: ‚Je mi to líto‘, odpusť mu!“

Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!‘, poslechla by vás.“

Tento text obsahuje několik poučení k různým situacím. Ježíš realisticky konstatuje, že pohoršení jsou bohužel součástí života společenství. Ovšem ti aktéři, kteří jsou zdroji pohoršení, by si měli uvědomit, jakou mají zodpovědnost. Nejde jen o ně samotné, ale o celé společenství a jeho budoucnost. Druhé poučení je výzva k velkorysosti a odpuštění. Je na místě upozornit druhého na chybu či špatné jednání, ale zároveň je třeba být připraven k odpuštění. Odpuštění není tak snadná věc a tedy se předpokládá, že ten dotyčný vyjádří lítost, prosbu za odpuštění. To velmi často chybí, ale přesto má být člověk připraven odpouštět, dát druhému novou šanci – nikoliv ovšem bez rozumu. Třetí poučení se týká víry. Apoštolové žádají více víry, ale víra není zboží, které lze rozdávat. Ježíš prosbu apoštolů o více víry odmítá, protože zdroj víry musejí najít sami v sobě. Nejde o show víry, nýbrž o povzbuzení k pevnosti víry. Není třeba přesazovat moruši do moře, ale třeba věřit v pravdivost Ježíšova evangelia.