Čtvrtek 11. 4. 2024 – 2. týden velikonoční
Sk 5,27-33
Když je přivedli, postavili je před veleradu a velekněz se jich otázal: „Výslovně jsme vám přikázali, abyste neučili v tomto jménu, a hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením a chcete na nás uvést krev toho člověka.“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi. Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili; toho Bůh jako vůdce a zachránce vyvýšil na svou pravici, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové těchto slov, i Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Když to uslyšeli, rozzuřili se a chtěli je zabít.
Apoštolové v čele s Petrem jednají suverénním způsobem: Boží pravda je důležitější než lidské příkazy. Jak se i v češtině říká: pro pravdu se lidé nejvíc zlobí. Apoštolové jsou ochotni nasadit svůj život pro svědectví o Ježíši Kristu. Dar Ducha není cosi nadobyčejného, nýbrž, jak se zde říká, Bůh jej dává těm, kdo ho poslouchají, kdo mu naslouchají. De facto tím Petr svým oponentům říká, že oni Ducha vlastně nemají, protože se staví proti Bohu. To je samozřejmě nadzvedlo, protože si dělali nárok na vlastnění Ducha Božího, na interpretaci Božích záměrů.
Boha je třeba poslouchat více než lidi: to je důležitá zásada i pro svobodu svědomí. Je však třeba vždy dobře rozlišovat, co je moje libovůle a co Boží vedení, Boží slovo ke mně. Důležité je, že apoštolové jsou ochotni pro poslušnost Bohu dát všanc svůj život. Pravdu je třeba hájit a být ochoten, je-li to třeba, se pro ni i lecčeho vzdát, je ovšem třeba reflektovat i vlastní omezenost poznání, v pokoře konfrontovat svůj názor a náhled, své přesvědčení s míněním druhých.
„Kdo přichází shůry, je nade všechny. Kdo je ze země, je pozemský a mluví pozemsky. Kdo přichází z nebe, (je) nade všechny a svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo přijal jeho svědectví, zpečetil, že Bůh je pravdivý. Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť (Bůh) dává Ducha bez odměřování. Otec miluje Syna a všechno dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“
Ježíš pokračuje ve svém sebeodhalování, i když hovoří neosobně. Přiznání se k Božímu Synu je aktem, který rozhoduje o obstání na soudu. Avšak je důležité si uvědomit, že to, o čem tu Ježíš v Janově evangeliu mluví, není o formálním náležení do církve. A soud, o němž je řeč (Boží hněv), není jednoduché počítání dobrých skutků a hříchů, nýbrž jde o zásadní nasměrování života. Jde o pochopení nejdůležitější skutečnosti, o pravdu o Bohu, který se dává k dispozici člověku ve svém Synu, a o lidské zodpovědnosti tváří v tvář pravdě a jejím nároku na člověka. Pravda tu není záležitostí diskuse, lepší či horší argumentace a logiky, nýbrž osobního nasazení ve prospěch světa. Jak je řečeno již v úvodu evangelia (v Prologu Jan 1,18): „Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.“ Boha lze skutečně poznat jen skrze jeho Syna, proto je tak důležité vydávat pravdivé svědectví. Věčný život pak není odměnou za dobré skutky po smrti, ale aktuální život s Bohem. Ten po smrti bude mít jinou formu i intenzitu, ale je to týž život.
Bůh dává Ducha bez odměřování. To platí i dnes a nejen o Božím Synu. Ten žije od počátku z plnosti a v plnosti Ducha, ale ani to neznamenalo, že byl všemi přijat. Bůh dává svého Ducha, jenž je i Duchem Ježíšovým, komu chce a jak chce, nikoliv však skoupě. Nemůžeme si na něj dělat nárok, ale musíme být otevření tomu, že Bůh nás může oslovit skrze kohokoliv i cokoliv. Mít Ducha Božího navíc neznamená být přijat všemi a vždy. Je také třeba si dávat pozor na to, aby člověk „svého ducha“, tedy své představy, svou vůli, nevydával za Ducha Božího. Rozlišování duchů (tedy vnitřních hnutí) patří k důležitým zásadám zdravého duchovního života, jak k tomu vybízí a ukazuje cestu ignaciánská spiritualita.
