Sobota 11. 5. 2024 – 6. týden velikonoční
Sk 18,23-28
Po krátkém pobytu (v Antiochii) Pavel odtamtud odešel a po pořádku procházel galatský kraj a Frýgii a utvrzoval všechny učedníky. Mezitím přišel do Efesu jeden Žid, jmenoval se Apollos a pocházel z Alexandrie. Byl to dobrý řečník a výborně se vyznal v Písmu. Byl poučen v nauce Páně, mluvil nadšeně a uměl přiléhavě vykládat o Ježíšovi, ačkoli znal jen křest Janův. Začal tedy neohroženě mluvit v synagoze. Když ho slyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží nauku. Když pak chtěl jít do Achaje, bratři mu to schvalovali a napsali tamějším křesťanům, aby ho přijali. Když tam přišel, prokázal svými schopnostmi obdrženými od Boha vynikající služby věřícím, neboť pádně usvědčoval židy a veřejně jim dokazoval z Písma, že Ježíš je Mesiáš.
V tomto pokračování líčení Pavlova misijního působení se objevuje jeden z jeho významných spolupracovníků, ale též do jisté míry konkurent, vzdělaný Žid z Alexandrie jménem Apollos. V 1. listě Korinťanům Pavel několikrát naráží na přeceňování Apollova významu Korinťany. V tomto úryvku je však pozoruhodnější jiná věc, a to misijní činnost manželského páru Priscilly a Akvily. I jako manželská dvojice se věnují apoštolské práci a jsou natolik vzdělaní, že mohou víru v Boží působení skrze Ježíše Krista vykládat i tak vzdělanému člověku, jakým byl právě Apollos. Ukazuje to, že manželství a rodina nejsou překážkou pro misijní činnost a nabízejí jiné možnosti (vzali ho k sobě, vlastně podobně jako Pavla) než život jednotlivce. Apollos pak dokázal rozvinout své dary (zejména řečnické umění, ve starověku v řecko-římské antické společnosti velmi ceněné) ve prospěch hlásání evangelia, což by bez jejich pomoci dokázat nemohl. A ještě jeden moment je důležitý: to, co hodnotného člověk získá studiem a vzděláním v profánní společnosti, může využít i pro službu evangeliu, protože je schopen mluvit jazykem (používat výrazové prostředky – nemusí jít vždy o mluvené slovo) lidí své doby a společnosti. Vzdělání je důležité přináší skutečné plody, pokud opravdu slouží druhým, a ne pouze pěstování vlastní důležitosti, slávy a manipulace s druhými.
Jan 16,23b-28
Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, amen, pravím vám: O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám. Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila. To vše jsem vám říkal obrazně. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit obrazně, ale otevřeně vám budu podávat zvěst o Otci. V ten den budete prosit ve jménu mém a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť sám Otec vás miluje, protože jste vy milovali mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci.“
Ježíš znovu zdůrazňuje (již poněkolikáté), že budou-li učedníci prosit Otce ve jménu Ježíšově, dostanou to, oč prosí. To zní jako velký příslib, který nemá žádné omezení. Jenže každý z nás ví, že tak jednoduše, jak to vypadá, to nefunguje. Prosit ve jménu Ježíšově znamená ztotožnit se s ním. Jméno znamenalo osobu. Znamená to v prosbě přijmout Ježíšovu perspektivu, a tou je především spása člověka. Takovou prosbu Otec vždycky vyslyší, pokud člověk přijme také Ježíšův postoj naprosté oddanosti a sebevydanosti. Otec bude učedníky milovat, resp. je miluje, protože se ztotožňují s jeho Synem, kterého miluje nade vše. V prosbě učedníků bude Ježíš přítomen, protože se s ním ztotožnili, protože přijali za svou jeho perspektivu. Učedníci mají stát ve své prosbě na Ježíšově místě, Ježíš nebude prosit za ně, nýbrž skrze vzájemnou lásku mezi nimi a jím je bude Otec brát za vlastní a vyslyší je.
Než člověk vysloví své prosby, měl by napřed přemýšlet o Ježíšově perspektivě a přijmout jeho odevzdanost Otci. Velmi často není naše vidění věcí i ve velmi upřímných prosbách tak úplně „nezištné“ a Bůh má fungovat jako ten, kdo nás zbaví břemena zodpovědnosti, bezmocnosti nebo bezradnosti. Ale tak to nejspíš myšleno není. Vyslyšenou prosbou se má naplnit radost učedníků. Radost, o níž Ježíš mluví, není radostí z vlastního úspěchu, splněného přání, nýbrž radostí z Boha, vděčností za jeho přízeň, za jeho lásku. Je třeba prosit za církev, za tento svět, za bolesti a strasti, které nás obklopují, ale zároveň je třeba se angažovat natolik, nakolik je to možné a nedělat si nároky na způsob Božího vyslyšení. V Ježíšově případě se odehrálo skrze jeho smrt.
