Sobota 11. 6. 2022 – 10. týden v mezidobí

Sk 11,21b-26;13,1-3

Velký počet lidí (v Antiochii) přijal víru a obrátil se k Pánu. Když se zpráva o tom dostala k sluchu církevní obce v Jeruzalémě, poslali do Antiochie Barnabáše. Přišel tam a viděl, jak Boží milost působí; zaradoval se proto a povzbuzoval všechny, aby celým srdcem zůstali Pánu věrni. Byl to výborný muž, plný Ducha Svatého a víry. Tak byl získán pro Pána velký počet lidí. Pak odcestoval do Tarsu, aby vyhledal Šavla. Když ho našel, vzal ho s sebou do Antiochie. V (této) církevní obci spolu pobyli celý rok a vyučili velké množství lidí, takže se v Antiochii ponejprv začalo učedníkům říkat "křesťané". V antiošské církevní obci byli muži, kteří měli dar promlouvat z vnuknutí a učit: Barnabáš a Šimon, kterému říkali Niger, Lucius z Kyrény a Manahen, který byl vychován spolu s údělným knížetem Herodem, a Šavel. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: "Oddělte mi Barnabáše a Šavla pro dílo, ke kterému jsem je povolal!" Postili se tedy a modlili, potom na ně vložili ruce a propustili je.

Církevní obec v Jeruzalémě si nárokovala dohled nad šířením víry do jiných oblastí. Antiochie byla třetím největším městem římské říše, tedy významným centrem, jež se i pro vznik a šíření křesťanství stalo „konkurenčním“ prostředím k Jeruzalému, de facto pro šíření křesťanství mezi pohany prostředím zásadním. Barnabáš, spojnice mezi Jeruzalémem a Antiochií (Žid z diaspory etablovaný v jeruzalémské komunitě), neváhal zapojit Pavla, dřívějšího pronásledovatele, „konvertitu“, do hlásání evangelia, což byl rozhodující moment. Barnabáš dal možnost Pavlovi vyrůst, což ukazuje na jeho moudrost a velkorysost. Důležitý je úkol a jeho splnění, nikoliv sympatie či antipatie, které je možné k druhým mít.

Barnabáš a Šavel jsou vysláni k novým úkolům, ale neděje se tak jen na základě lidského rozhodnutí a lidské kalkulace, ale po společné modlitbě, společném rozhodování.

Mt 10,7-13

Ježíš řekl svým apoštolům: "Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte. Neshánějte si do opasku ani zlaté, ani stříbrné, ani měděné peníze, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani opánky ani hůl, protože dělník má právo na svou obživu. V každém městě nebo v každé vesnici, kam vejdete, se vyptejte, kdo si to v nich zaslouží, a tam zůstaňte, dokud se nevydáte na další cestu. Když vstoupíte do domu, pozdravte ho (přáním pokoje)! A když si to ten dům zaslouží, ať na něm spočine váš pokoj; když si to nezaslouží, ať se váš pokoj vrátí k vám.

Ježíš rozesílá své učedníky se základním poselstvím o blízkosti Božího království. Tu mají dosvědčovat mocnými skutky, a to bez nároku na odměnu, protože schopnost tyto skutky konat není jejich zásluhou, nýbrž darem. Celou svou činností mají manifestovat svou důvěru k Bohu, svou oddanost poslání a věrnost Ježíšovi. Jejich hlavním poselstvím je dar pokoje, který přinášejí, který je symbolem Božího království. Pokoj-šalom, o nějž jde, je naplňování Božích zaslíbení, má eschatologickou kvalitu – není to pouhé přebývání v klidu a míru, nýbrž podíl na Božích zaslíbeních, krok do „věčnosti“ už v tomto čase.

Ač nejsme většinou vybaveni schopností mocných skutků-zázraků, přesto pro nás platí stejné poslání: hlásat Boží království, dosvědčovat je svým jednáním, zvěstovat a šířit pokoj a dávat zadarmo, tedy nikoliv z pozice nadřazenosti, nýbrž z vědomí vlastního obdarování pro službu druhým. Nejde primárně o peníze, ale o pokoru a ochotu, o vědomí závislosti na Bohu, o pokorné vědomí, že mé schopnosti a možnosti jsou především darem pro druhé.