Neděle 11. 9. 2022 – 24. neděle v mezidobí
Ex 32,7-11.13-14
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu a zdědí ji navěky.“ A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
Mojžíš oroduje za lid, který neustál jeho nepřítomnost a ztratil důvěru v Boží přítomnost. Tak si zhmotnil symbol Hospodina v podobě býčka. Neviditelný Hospodin byl přeci jen problém ve světě, kde se spoléhalo na to hmatatelné, viditelné, názorné. Historicky je vyprávění nepřímou kritikou královských svatyní v Danu a Betelu v Severním království (Izraeli), kde neměli archu, a tak jako podnož Hospodinových nohou místo archy sloužila v těch chrámech soška býčka. Jenže býk byl i pohanským symbolem boha Baala, boha blesku a hromu, úrody, tedy důležitého zemědělského božstva. Tím tyto chrámy přispívaly k synkretismu a udržení Baalova kultu.
Mojžíš se svou přímluvou uspěl, protože i přes svou naštvanost na nevěrný lid nechtěl z této situace těžit pro sebe, nýbrž odkazoval na Boží věrnost zaslíbením daným praotcům. Je tu představen jako skutečně pravý vůdce svěřené pospolitosti.
Důvěra v neviditelného, nehmatatelného, neznázornitelného Boha, tedy Boha transcendentního, je problémem i dnes. Také máme tendenci za zachraňující božstvo dosazovat leccos: osobně, jako společnost i státně. Manifestace 3. 9. na Václavském náměstí toho byla poměrně jasným dokladem. Chceme blahobyt za každou cenu a čistou českou „rasu“ bylo hlavním heslem cca 70 000 lidí. To nebylo zrovna málo. Jenže kde najdeme Mojžíše, který by sebe dal všanc kvůli lidu?
1 Tim 1,12-17
Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství, protože jsem to dělal z nevědomosti ve (své) nevěře. Milost našeho Pána se však na mně tím hojněji projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši. Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří, (a tak dosáhnou) věčného života. Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému buď čest a sláva na věčné věky. Amen.
Tento úryvek z 1. listu Timotejovi, jehož autorem je pravděpodobně někdo z Pavlových žáků, shrnuje v určité nadsázce Pavlův životní příběh i jeho odkaz. Důraz je položen na Pavlovo obrácení jako akt Boží milosti. Tak i sám Pavel své obrácení či povolání k hlásání evangelia ve svých autentických listech (např. Gal, 1 Kor, Flp) charakterizuje. I on vidí svůj předchozí život a své působení jako omyl, špatný krok, ztrátu, dokonce jako něco zcela nicotného, odpadek, hnůj, ba lejno, ve srovnání s tím, co získal. Aby autor listu zdůraznil kontrast mezi dřívějším Pavlovým životem a jeho nasazením po obrácení, hovoří o něm jako o „rouhači, pronásledovateli a násilníku“, dokonce o nejhorším hříšníkovi, což ve skutečnosti Pavel nebyl. Tato autorova charakteristika chce zdůraznit velikost změny, k níž pro Pavla vírou v Boží jednání v Kristu došlo. Ze života v omylu vysvobodil Pavla Bůh skrze svého Syna. To je ze všeho nejdůležitější; nejde o to, co bylo, ale co je. To je také důvodem pro díkuvzdání Bohu.
My po těch dvou tisíciletích už nevnímáme vesměs svou víru a možnost Bohu sloužit jako výsadu, poctu, zásadní skutečnost svého života jako Pavel. A děkovat za ni nám snad ani nepřijde. Problémy máme dnes spíše opačné. Stále více lidí se od této univerzální perspektivy Boží lásky uchyluje k něčemu, co by se nejspíš dalo s jistou nadsázkou označit jako individuální kult. K tomu patří ztráta perspektivy a žádoucnosti věčného života, trvalého přebývání v Boží blízkosti.
Lk 15,1-32
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.
Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl si: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil svým služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“
Komentovat tato Lukášova podobenství je obtížné, protože jsou tak notoricky známá, především to nejdůležitější o tzv. marnotratném synu, že je těžko ještě něco nového říci. Ale možná jde se na ně podívat i trochu jinak, z pozice adresátů té Ježíšovy řeči, což jsou nespokojenci s Ježíšovým počínáním, s jeho zájmem o lidi na okraji slušné společnosti.
Mladší syn vůbec nemusí být interpretován jako kajícník, který se pokorně vrací do náruče otcovy. Jeho obrat způsobila bída, nutnost si zachránit život a neumřít hladem. Jeho návrat lze vidět i jako pragmatické rozhodnutí: lepší žít doma jako nádeník, který zdaleka hlady neumírá (a dobře ví, že otec je velkorysý) než v cizině skončit jako mrtvý otrok na hromadě hnoje. Druhý syn má na druhé straně oprávněný důvod k naštvanosti, protože ponese následky návratu svého bratra a jeho přijetí jako syna, tedy do postavení právoplatného člena rodiny a dědice. To, co jeho bratr probendil, je prostě smazáno jen kvůli tomu, že se vrátil, když mu teklo do bot, ale jeho zásluhy, celá ta dřina a letitá práce, jsou tím zcela pominuty. Žádný z obou bratří není jen černý nebo jen bílý, oba jsou ztraceni ve svém egoismu, ve své sebestřednosti. Proti nim stojí otec se svou otevřenou náručí, radostí a ochotou k novému začátku s každým z nich.
Vyprávění není podle mne především sdělením o Boží velkorysosti, kdy otec z podobenství bývá velmi rychle ztotožňován s Bohem, nýbrž výzvou k jednání pro člověka. Podobenství jsou adresována farizejům a zákoníkům a to poslední má navíc otevřený konec: vejde starší syn do domu, přijme svého bratra, akceptuje onu radost? Závěrem všech tří podobenství je zvěst o radosti, o radosti nad tím, že ztracené se našlo, že dobro zvítězilo, že nový začátek je vždycky možný, že nic není ztraceno a nikdo není zatracen a odsouzen k tomu, aby si zoufal. Tohle je postoj, který Bůh od člověka očekává. Radost a naděje, víra v dobro a odvaha k přijetí i odpuštění, k sebepřekročení, k rezignaci na jedinou vlastní pravdu, k neúnavnému hledání ztracených, k vycházení vstříc mají být odpovědí na Ježíšovu výzvu.
