Čtvrtek 12. 1. 2023 – 1. týden v mezidobí
Žid 3,7-14
Jak říká Duch Svatý: ‚Až uslyšíte dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury, jako v den pokušení na poušti; tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy, ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí a nechtějí rozumět mým záměrům. A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout‘. Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás nezatvrdil sveden hříchem. Vždyť máme společenství s Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.
Autor listu částečně cituje žalm 95, 7-11, který naráží na knihu Numeri (4. knihu Mojžíšovu 20,2-5), kde se vypráví o sporu Izraelitů při putování pouští s Mojžíšem a Aronem, protože nebyl dostatek vody. Kvůli reptání a nedůvěře ani Mojžíš a Aron nemají vejít do zaslíbené země. Text obsahuje i narážku na Nm 14,20-35, kde kvůli reptání synů Izraele daná generace za trest zemře na poušti a neuvidí zaslíbenou zemi. To je varování pro adresáty, aby neztráceli důvěru v Boží zaslíbení skrze Ježíše Krista. Autor ví, že jeho adresáti se kvůli nepříznivým okolnostem dostávají do problémů s vírou a chce jim dodat důvěry pomocí odstrašujících příkladů z minulosti (exodus byl zásadní událostí spásy) a ujištění, že důvěra v Krista je jejich záchranou, kotvou, která je udrží na místě.
Člověk si dělá představy o tom, jak by měly věci vypadat, jak by měl jednat Bůh (v souladu s tím, co se o něm říká, ba co je i v Písmu), a když je konfrontován s tím, že tak jednoduše věci nechodí, může z toho být vyveden z míry, ztrácet víru, dostat se do krize. Ta je do značné míry zdravá, pokud v ní člověk obstojí, protože mu dovolí, aby udělal krok dopředu, aby důvěřoval víc Bohu, i když tak úplně nechápe, proč věci jsou, jak jsou, než svému přesvědčení. Skutečná víra a důvěra jsou leckdy krokem do tmy, do nejistoty. Zde platí ono pavlovské „mít naději proti vší naději“. Z listu je zřejmé, že už křesťané v 1. století měli problémy s tím, jak důvěřovat v Boží moc a sílu, v naplnění přislíbení skrze Krista, když tomu jejich životní realita neodpovídala. Společenství s Kristem nemění životní realitu jako takovou, zlo zůstává zlem, utrpení utrpením…, ale může dávat sílu vše unést a překonat, najít smysl.
Mk 1,40-45
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš - jim na svědectví." On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad.
Ježíš uzdraví malomocného člověka. Pod označením malomocenství se v tehdejší době ukrývaly různé přenosné kožní choroby, nejen lepra. Kněží rozhodovali o tom, zda je člověk vyléčený nebo ne (srov. Lv 13,38-14,32). Malomocenství vylučovalo člověka ze společnosti, takový člověk se musel držet stranou lidí a byl totálně odkázán na jejich milosrdenství. Ježíš onomu malomocnému vrátí život, protože ho vrátí do společenství, ale nechce, aby se z toho stala senzace, nechce být považován za divotvůrce, protože jeho poslání je jiné. Navíc respektuje ustanovení Zákona a pravidla své společnosti a uzdraveného pošle za patřičnou autoritou – knězem. Jenže onen malomocný není s to mlčet. Po pravdě řečeno to ani moc nešlo, protože jeho návrat do společnosti byl nápadný. Ze své radosti nerespektuje Ježíšův příkaz (dávno na něj zapomněl), tím ovšem komplikuje Ježíšovi jeho poslání. Je tak zaujat sám sebou, že Ježíšovo přání zcela přehlíží. Možná se o to chtěl podělit, ale ve skutečnosti dělal účet bez hostinského. Ježíše se na dovolení takto jednat neptal. Ježíš nemůže do města a lidé ho vyhledávají (bodejť by ne) všude, protože je mnoho potřebných. Jenže Ježíš má i jiné poslání.
I když je jednání dotyčného uzdraveného pochopitelné, přesto ukazuje na to, co se člověku občas stává – je tak soustředěn sám na sebe, na svou radost, na nové možnosti, na pozornost, kterou mu daná situace přináší, na svou potřebu se o zkušenost podělit, že zapomíná na své závazky, na dané slovo vůči tomu, kdo mu pomohl, na vděčnost, úctu ke svobodě toho druhého (v příběhu Ježíše) a zodpovědnost.
