Úterý 12. 10. 2021 – 28. týden v mezidobí

Řím 1,16-25

Bratři! Za evangelium se nestydím. Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchrana každému, kdo věří, nejdříve ovšem židům, ale pak i pohanům. Neboť v něm se odhaluje Boží spravedlnost, která je z víry a vede k víře. Tak je psáno: `Spravedlivý bude žít z víry.' Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě. Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh (sám) zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázny, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky! Amen.

Pavel se zamýšlí nad morálním stavem společnosti, v níž žije, a hledá příčiny stavu, který je z jeho pohledu špatný. Pro člověka vyrostlého v židovském prostředí a náboženských nárocích byla antická společnost se svou sexuální uvolněností těžko přijatelná. Pavel dospívá k závěru, že mnoho z toho, co považuje za nemravné, plyne z polyteismu. Monoteismus skutečně vyžaduje mnohem zodpovědnější přístup k životu – člověk stojí před transcendentním Bohem-Stvořitelem a je mu zodpovědný za svůj život, za své činy. To v polyteismu takto nefunguje – božstva je třeba především udržovat ve stavu příznivého naklonění, a to nejrůznějšími obětmi a rituály.

Pavel tu formuluje jednu z důležitých zásad: Boha je možné poznat ze stvořeného světa. Je možné poznat, že existuje transcendentní rozměr reality, který v tradici židovské měl jednoznačně podobu osobního Boha. Bůh není „něco nad námi“, Bůh je osobní a člověk s ním stojí ve vztahu. Z toho plyne ona zodpovědnost člověka.

Lk 11,37-41

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl. Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“

Ježíš kritizuje formalismus víry. Rituály jsou sice důležité, ale rozhodující je vnitřní nastavení člověka, které řídí jeho život navenek. Člověk může být velmi pečlivý v dodržování všech náboženských (a třeba i nenáboženských) předpisů), když však se to nepojí se smýšlením a jednáním, jaké si Bůh přeje (milosrdenství, láska, přátelství, soucit…..), pak to není k ničemu. Pak to člověka jen ukolébává v jeho samolibosti. A to je velmi nebezpečné, protože z toho prozřít je hodně obtížné, a navíc to vede k negativnímu vztahu k druhým, k vyvyšování se, pohrdání těmi, kdo předpisy tak pečlivě nedodržují (a možná ani nemohou).