Sobota 12. 10. 2024 – 27. týden v mezidobí

Gal 3,22-29

Písmo prohlásilo, že všichni jsou hříšníci. Tak se tedy vírou v Ježíše Krista dostává zaslíbení těm, kdo věří. Ale než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, (v očekávání) víry, která se měla zjevit. Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z víry došli ospravedlnění. Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem. Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Ježíše Krista, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.

Pavel objasňuje roli Zákona v dějinách Božího jednání s člověkem. Zákon staví do kontrastu s vírou (nejde o víru v existenci Boha, nýbrž o víru v Boží jednání v Kristu). Zákon hrál v dějinách pozitivní roli, protože udržoval člověka v poslušnosti vůči Bohu, učil ho respektovat Boží vůli, ale nestačil na osvobození člověka od zla, od moci hříchu. To Bůh učinil a člověku nabídl skrze svého Syna Ježíše Krista. Tím spásná role Zákona skončila, nastal nový čas svobody v Kristu. Verše 26-29 bývají charakterizovány jako „Magna charta“ křesťanství. V Kristu si jsou všichni rovni, končí význam společenské hierarchie, přestává platit důležitost sociálních a gendrových rolí. Skrze Krista mají všichni podíl na Božích zaslíbeních, patří k vyvolenému lidu, vztahuje se na ně Abrahámovo požehnání.

Pavel nepopírá dobovou společenskou podmíněnost a hierarchii, kterou v reálném životě nelze tak jednoduše odstranit, ale vymezuje nový prostor, kde vztahy mají fungovat jinak – církevní společenství jako alternativní prostor vzájemného respektu, vzájemné úcty a lásky, vzájemného uznání, což není zakotveno v lidském usilování, nýbrž je dáno příslušností ke Kristu. V Kristu jsou všichni tím jedním, tím nejdůležitějším – křesťanem, Kristem.

Lk 11,27-28

Když Ježíš mluvil k zástupům, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“ On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“

Ježíš pro sebe odmítá velebení a poukazuje na to, co je pro něj důležité, proč přišel. Aby lidi znovu uvedl do plného společenství s milujícím Bohem. Zachovávat Boží slovo neznamená na prvním místě plnit přikázání, ustanovení, předpisy, příkazy či zákazy, nýbrž proměnit život, tvořivé žít, milovat. Boží slovo je tvůrčí, přináší život, zvěstuje lásku.