Úterý 12. 11. 2024 – 32. týden v mezidobí
Tit 2,1-8.11-14
Nejmilejší! Uč tomu, co je shodné se zdravým učením: že starší muži mají být střídmí, vážní, umět se ovládat, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Totéž platí o starších ženách, že mají být v chování důstojné: ne pomlouvačné, v pití vína umírněné, učitelky v dobrém; mají vést mladé ženy k tomu, aby měly rády svého muže i svoje děti, aby se ovládaly, byly čisté, o domácnost pečlivé, dobrotivé a svému muži podřízené, protože jinak by se o Božím slově mluvilo špatně. Stejně tak napomínej mladé muže, aby se ovládali. Ty sám buď ve všem vzorem správného chování: (ukazuj) neporušenost v nauce, vážnost, zdravé učení, jemuž není možné nic vytknout, aby tak o nás protivník nemohl říci nic špatného a byl zahanben. Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků.
List Titovi se podobně jako 1 a 2 Tim zabývá uspořádáním církevní obce. Zdrojem inspirace pro dnešní dobu není list svým patriarchálním modelem domácnosti, ale důrazem na ohled na společnost, v níž křesťané žijí. Na jedné straně je třeba, aby respektovali společenská pravidla (zde patriarchální formu rodiny), aby nepohoršovali okolní společnost, a to s ohledem na prosazení evangelia, na druhé straně ovšem mají být příkladem dobrého života (zejména ten, kdo stojí v čele), protože pravdivost nauky se tehdy i dnes měří její realizací v životě těch, kdo ji vyznávají. Zdrojem síly i příkladem je pro křesťany sám Ježíš Kristus.
Dnes se společenská situace změnila, ale onen ohled na společnost a její normy v obojím ohledu platí i dnes. Nikoliv v tom smyslu, že je třeba se podřizovat čemukoliv, co je zrovna hodnoceno jako moderní, ale v tom smyslu, že je třeba adekvátně prezentovat vlastní postoje, a to tak, aby Boží slovo nebylo na posměch, ale bylo bráno vážně, s respektem. Křesťan i křesťanské společenství nese svým chováním a jednáním zodpovědnost nejen za sebe, ale i za prezentaci celku navenek. I to je evangelizace. Ze své zkušenosti vím, že je třeba upustit od představy, že svět/společnost kolem nás je plný nepravosti a jen my mu můžeme ukázat cestu k nápravě. Jediné srozumitelné svědectví je respekt k druhému, otevřenost, zájem a přátelství. Lidé kolem nás nejsou většinou žádní zloduši, leckdy naopak, takže nechápou, co jim sdělujeme, když hlásáme, že jedině naše cesta je cestou dobra, že potřebují vykoupení ze svých hříchů.
Lk 17,7-10
Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“
Na rozdíl od textu v Lk 12,35-40, kdy věrné a trpělivé služebníky bude navrátivší se pán obsluhovat, zde jde o situaci, kdy pán vyžaduje od služebníka plnění povinností, a zdálo by se, že poněkud bezohledně. Člověk, který jde Ježíšovou cestou, si nemůže ze své angažovanosti dělat seznam zásluh s očekáváním odměny. Vše, co děláme, děláme proto, že jsme se k tomu rozhodli, že to považujeme za naplnění svého poslání, nikoliv proto, abychom z toho měli zásluhy, slávu a odměnu. Odměnou je sám splněný úkol, naplněné poslání – ve skutečnosti je to celé darem, za nějž je na místě být vděčný, ne očekávat ocenění.
Pán jistě věrného služebníka v patřičný čas ocení, ale o to tady nejde. A ani nás nemine odměna od Boha, ba často nepřijdeme ani o lidskou chválu a ocenění. To však nemá být motivací našeho jednání. Když se člověk naučí takto dívat na svůj život jakožto na poslání, povolání ke spolupráci, přestane být tak závislý na lidské chvále a oslavě a bude schopen plnit svůj úkol i za nepříznivých okolností. Stále platí „jsme jenom služebníci; udělali jsme, co bylo naší povinností“, udělali jsme to, k čemu jsme se rozhodli a zavázali.
