Pátek 12. 2. 2021

Gn 3,1-8

Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: „Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Žena odpověděla hadovi: „Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“

Had nato ženě: „Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo.“ Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě při denním vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě.

Mistrovské podání z hlediska psychologického. Had je skvělým manipulátorem: svůj úskok začíná očerňováním Hospodina (to on vám nic nepřeje!). Žena mu na to sice neskáče úplně, ale už je na cestě k pochybnostem. Bůh přece nezakázal se dotýkat stromu poznání dobra a zla a jeho plodů, nýbrž ty plody nejíst, protože při překročení vymezených hranic jim hrozí smrt. Had ve svém úskoku, založeném na buzení nedůvěry vůči Bohu, pokračuje a přesvědčuje ženu, že Bůh jim schválně nechce dopřát výsady poznání. Probouzí v lidech touhu po rovnosti Bohu, pro panování založeném na absolutním vědění. A k tomu všemu bylo to ovoce velmi atraktivní svou estetickou kvalitou i tím, co slibovalo. A tak žena i muž neodolali, plod utrhli a snědli. To krásné a slibné ovoce je však totálně zklamalo: nastavilo jim pouze zrcadlo jejich vlastní ubohosti, dovolilo jim poznání jejich postavení, přineslo jim odcizení. Už nejsou těmi, kteří nemají co zakrývat, už si nedůvěřují a skrývají svá těla před sebou navzájem nicotným oděvem z fíkových listů a ztrácejí důvěru i k Bohu, skrývají se i před ním. To, co poznali a zakoušejí, je nedůvěra a strach. 

Zakázané ovoce je vždy velmi svůdné, vábivé, rozněcující žádostivost. Hřích člověka odcizuje sobě sama, druhým a především Bohu, z něhož se stává v očích hříšníka nemilovaný soudce.

Ve vyprávění o utrženém ovoci nejde o jablko, to je pozdější interpretace, snad na základě slovní hříčky z latiny.  Jablka tenkrát v 1. tis. př. n. l. v Palestině neznali, maximálně by mohlo o jablko granátové..

Mk 7,31-37

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Autor evangelia nebyl zrovna znalý palestinské topografie, tak nechá Ježíše cestovat po celé zemi dost netradičním způsobem sem a tam. Ježíš uzdravuje dalšího člověka na přání jeho blízkých. Ten člověk byl hluchoněmý a Ježíš mu jednoduchými a pro daného postiženého srozumitelnými gesty (dotekem uší a jazyka) a obrácením se k Bohu (povzdechem k nebi) vrací sluch i řeč. Důležité je, že se tak děje stranou zástupu – nejde o divadlo pro davy, nýbrž o osobní setkání Ježíše a handicapovaného člověka. Pro uzdravení jakéhokoliv druhu se člověk potřebuje setkat s Ježíšem osobně, „tváří v tvář“.

Ježíš se marně snaží, aby si to lidé nechali pro sebe, nestojí o veřejný rozruch. Jistě to bylo pro ně ohromující, senzační, a tak se snaží se na té senzaci také trochu zviditelnit. Ježíšovo přání zůstává oslyšeno, lidé ho chtějí mít po svém, vkládají do něj své ambice, místo aby se zabývali jeho poselstvím.