Úterý 12. 4. 2022 – Svatý týden

Iz 49,1-6

Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě mě nazval jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: „Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.“ Já však jsem pravil: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.“ Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou. Řekl mi (tedy): „Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“

Další z písní Služebníka Hospodinova. Skrze tohoto Služebníka Hospodin dosáhne svého cíle, i když onen služebník má své pochybnosti, prožívá frustraci z toho, že jeho námaha nedošla takového výsledku, jaký by si přál. Nicméně Hospodin skrze něj hodlá jednat dále, ba dokonce jeho úkol rozšiřuje. Už nejde jen o rozptýlený Izrael, jde o záchranu celého světa.

Ježíš naplnil poslání služebníka, ale ani on se za svého života nedočkal trvalého úspěchu. Není věcí lidskou, aby člověk hodnotil úspěchy či neúspěchy své námahy v krátkodobé perspektivě. Bůh má jiný čas a je na něm, aby dal plodům lidské práce dozrát, až je to příhodné. Žádná kvalifikovaná, poctivá a z lásky vynaložená námaha není zbytečná. Jak těžké muselo být pro Ježíše zklamání, když odpadl Jidáš a přidal se na stranu jeho odpůrců, když ho opustili učedníci. Ježíš to unesl a stejně jako onen Služebník Hospodinův se spolehl na Otce.

Pozitivním závěrem této pasáže je ovšem ono poslání Služebníka být světlem národům. A tím se Ježíš také stal, i když úplně jinak, než se dalo očekávat. Bůh má nejen jiný čas, ale i jiný způsob realizace svých plánů. Proto nikdy nesuďme den před večerem, jak se říká.

Jan 13,21-33.36-38

²¹Když to Ježíš řekl, v hlubokém zármutku dosvědčil: "Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí." ²²Učedníci se dívali jeden na druhého v nejistotě, o kom to mluví. ²³Jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku. ²⁴Na toho se Šimon obrátil a řekl: "Zeptej se, o kom to mluví!" ²⁵Ten učedník se naklonil těsně k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kdo to je?" ²⁶Ježíš odpověděl: "Je to ten pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji." Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidášovi Iškariotskému, synu Šimonovu. ²⁷Tehdy, po té skývě vstoupil do něho satan. Ježíš mu řekl: "Co chceš učinit, učiň hned!" ²⁸Nikdo u stolu nepochopil, proč mu to řekl. ²⁹Protože měl Jidáš u sebe pokladnici, domnívali se někteří, že ho poslal nakoupit, co potřebují na svátky, nebo dát něco chudým. ³⁰Jidáš přijal skývu, a hned vyšel ven. Byla noc. ³¹Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: "Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm; ³²Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned. ³³Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete. ³⁴Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. ³⁵Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." ³⁶Šimon Petr mu řekl: "Pane, kam odcházíš?" Ježíš odpověděl: "Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později." ³⁷Šimon Petr mu řekl: "Pane, proč tě nemohu nyní následovat?" Svůj život za tebe položím." ³⁸Ježíš odpověděl: "Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."

Na závěr svého života a veřejného působení slaví Ježíš se svými učedníky večeři na rozloučenou (u Jana to není pesachová večeře, nýbrž večeře na rozloučenou těsně před velikonočními svátky). Při této večeři Ježíš nejen myje učedníkům nohy, ale také jim otevírá bezprostřední budoucnost – svou i jejich. Jidáš se v Janově podání mění v postavu téměř satanskou. Jeho zrada nespočívá primárně v tom, že prozradí, kde Ježíše jeho odpůrci najdou (Ježíš by v neodvratném konfliktu s veřejnou mocí židovskou i římskou tak jako tak skončil na popravišti), nýbrž v tom, že od Ježíše odpadl, že zradil ono přátelství, které mezi nimi bylo, že zradil nejen Ježíše, ale také sám sebe. Přestal mu věřit, přestal počítat s Bohem jako s tím, kdo určuje dějiny, a chtěl dění vzít do svých rukou. Liturgické čtení sice vynechává verše 34 a 35, protože chce udržet linii hovoru o Ježíšově odcházení, ale ony věty o novém přikázání, o přikázání lásky až na kraj, k vydání života (jak to činí Ježíš), tvoří jakýsi protiklad právě k té Jidášově zradě přátelství a lásky, k odpadu, k prosazení sebe sama.

Ani učedníci v čele s Petrem nechápou závažnost situace, což Petr dotvrzuje svými nepromyšlenými slovy. Jen dobrá vůle často nestačí na to, aby byl člověk schopen dostát svým slibům a rozhodnutím. Je třeba vidět své možnosti reálně, což Petr posléze také pochopí.

Při této večeři se jako důležitá postava objevuje bezejmenný učedník, kterého Ježíš miloval (milovaný učedník), ten, který mu leží doslova v náručí, tedy na srdci (řecké slovo „kolpos“ znamená prsa, hruď, náruč, klín – tak jako Syn spočívá v náručí Otcově – Jan 1,18, tak milovaný učedník spočívá v náručí Ježíšově). To byl dobově docela odvážný obraz, zejména v židovském či židokřesťanském prostředí, protože to nahrávalo antické představě o lásce mezi muži. Tento učedník je ztělesněním základního principu, na němž mají stát vztahy mezi učedníky, a to lásky. Proto stojí v dalším vyprávění Janova evangelia v jakémsi kontrapunktu k Petrovi, jenž je v tomto ohledu ztělesněním lidské autority. Ta ovšem bez lásky ztrácí svou účinnost. A na to milovaný učedník svým bytím poukazuje. Nové přikázání je přikázání bezpodmínečné lásky mezi učedníky, totiž oné lásky, kterou jim daroval Ježíš. Bohužel to tak mezi křesťany zcela nefunguje. Sice se o tom mluví a zpívá, ale realita je často jiná.

Současná situace nám dává možnost dosvědčit, že pozitivní vztah k druhému není jen prázdnou frází, ale že křesťané jsou opravdu nositeli lásky a přátelství.