Sobota 12. 6. 2021 – Neposkvrněné srdce P. Marie

2 Kor 5,14-21

Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

Pro mne jedna z nejsilnějších pasáží 2. listu Korinťanům. Nežít sám sobě – to je úkol těch, kdo věří v Krista a Boží lásku. To je ono být novým stvořením. Nejde o to, že by křesťan byl něco jiného než ostatní lidé, ale že je pozván k tomu, aby se nenechal ovládat logikou egoismu a egocentrismu. Ta je zdrojem toho, co svět nejvíce ničí. Ježíšova prohra, jak mnozí hodnotili jeho neslavný a lidsky hrozný konec, se ukazuje jako jedinou úspěšnou cestou k přetvoření světa. Pavel patřil k těm, kdo vnímal Ježíše „jen po lidsku“, tedy logikou světského úspěchu, ale po svém prozření vidí už jinak, vidí, co Bůh v Ježíši pro člověka dal a kam ho zve, na jakou cestu. Proto vyzývá Korinťany, aby se na ni vydali, aby přestali soudit jen logikou vlastního prospěchu. Ani to, že se někdo stane křesťanem, neznamená, že nebude sebe stavět na první místo. Revize vlastních postojů je stále nutná, nové člověčenství je bytím v pohybu na cestě očisty a růstu lásky.

Mt 5,33-37

Ježíš řekl svým učedníkům: "Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.‘ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. Ale vaše řeč ať je: ano, ano - ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého."

Lidské slovo by mělo být pravdivé a pevné. Člověk by za ním měl stát celou svou bytostí a ne přesouvat svou zodpovědnost někam jinam, popř. na samotného Boha. Nejde jen o řeč, nýbrž o celé jednání člověka. Je třeba vzít zodpovědnost sám za sebe a nesvalovat svá selhání, své neúspěchy, své slabosti na někoho jiného, na okolnosti, na svou povahu (já už jsem holt takový/á), na cokoliv mimo sebe. Ne že by okolnosti, výchova, biologické a psychické danosti … nehrály svou roli, ale to všechno patří k našemu životu, včetně těch neúspěchů a selhání, za nimiž ale stojíme my. Uznat chybu, vinu, špatné rozhodnutí, omyl … nás povede dál, nás zpevní. Neznamená to si neustále sypat popel na hlavu a ze všeho se obviňovat, ale dívat se pravdivě na situaci, poučit se a jít dál.

Bez jasného a pevného slova a postoje nemohou fungovat vztahy ve společnosti, protože v ní bude vládnout nedůvěra, zajišťování se, hlídání se vzájemně a papírování, jež je jen jinou formou přísahy.