Středa 12. 6. 2024 – 10. týden v mezidobí

1 Král 18,20-39

Král Achab obeslal všechny syny Izraele a shromáždil proroky na hoře Karmelu. Eliáš přistoupil ke všemu lidu a pravil: "Jak dlouho budete kulhat na dvě strany: Jestliže Hospodin je Bůh, jděte za ním, jestliže Bál, jděte za Bálem!" Lid mu neodpověděl ani slovo. Eliáš řekl lidu: "Já sám jsem zbyl jako Hospodinův prorok, ale proroků Bálových je čtyři sta padesát mužů. Nuže, ať nám dají dva býčky. Ať si vyberou jednoho býčka, rozčtvrtí ho a položí na dříví, ale oheň ať nerozdělávají, a já to udělám s druhým býčkem, položím ho na dříví, ale oheň nerozdělám. Budete vzývat jméno svého boha a já budu vzývat jméno Hospodina. Bůh, který odpoví ohněm, to je pravý Bůh."

Všechen lid odpověděl: "To je správná řeč!" Eliáš pak řekl Bálovým prorokům: "Vyberte si jednoho býčka a připravte ho napřed, neboť vás je mnoho, vzývejte jméno svého boha, ale oheň nerozdělávejte!" Vzali tedy býčka, připravili ho a vzývali Bálovo jméno od rána do poledne a křičeli: "Bále, vyslyš nás!" Nebylo hlasu, nebylo odpovědi. Skákali kolem oltáře, který zbudovali. Když bylo poledne, Eliáš se jim posmíval: "Volejte hlasitěji, vždyť je to pravý bůh: buď je zaměstnán, buď odešel na stranu, nebo je na cestě, možná že spí a musí se probudit." Křičeli tedy hlasitě a podle svého obyčeje se bodali meči a oštěpy, až z nich tekla krev. Když přešlo poledne, dostali se do běsnivého vytržení až do doby, kdy bývá přinášena oběť – nebylo hlasu, nebylo odpovědi, nebylo vyslyšení. Eliáš pak řekl všemu lidu: "Přistupte ke mně!" A všechen lid k němu přistoupil. Eliáš obnovil Hospodinův oltář, který byl zbořen. Vzal dvanáct kamenů podle počtu synů Jakuba, k němuž se ozvalo Hospodinovo slovo: Izrael je tvé jméno. Pak z kamenů zbudoval oltář v Hospodinově jménu a kolem oltáře vyhloubil příkop tak velký, že ho bylo možné osít dvěma mírami obilí. Narovnal dříví, rozčtvrtil býčka a položil ho na dříví a pravil: "Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte na oběť i na dříví." Pak řekl: "Udělejte to podruhé!" – a oni to opakovali. Znovu řekl: "Ještě potřetí!" – a oni to učinili potřetí. Voda stékala kolem oltáře, takže se i příkop naplnil vodou. V čas, kdy se přináší oběť, prorok Eliáš přistoupil a pravil: "Hospodine, Bože Abrahámův, Izákův a Izraelův, ať se dnes ukáže, že ty jsi Bůh v Izraeli, že já jsem tvůj služebník, že jsem toto všechno učinil na tvé slovo. Vyslyš mě, Hospodine, vyslyš mě, ať tento lid pozná, že ty – Hospodin – jsi pravý Bůh, ty obrátíš jejich srdce!" Hospodinův oheň spadl z nebe a sežehl celopal, dříví, kameny i zem a vysušil vodu, která byla v příkopě. Všechen lid to viděl, padl na svou tvář a volal: "Hospodin je pravý Bůh, Hospodin je pravý Bůh!"

Prorok Eliáš má složitou úlohu, protože nejen král a jeho žena Jezabel, ale ani lid nemá tak úplně jasno, koho uctívat, zda Hospodina nebo Bála. Nejspíš tedy pro jistotu toho i toho. Bál byl uctíván jako zemědělské božstvo, bůh deště a hromu, což v Kanaánu bylo důležité. Eliáš je však Hospodinem povolán, aby upevnil víru v Hospodina, Boha Izraele. Aby ukázal moc svého Boha, vyzval Eliáše proroky Bálovy na souboj. Lid, který se na Karmelu shromáždil, aby souboji přihlížel, „kulhal na obě nohy“, tedy uctíval Bála i Hospodina, ale žádného z nich důsledně. Odmítá se jednoznačně rozhodnout. K tomu jej Eliáš nakonec svým vítězstvím přiměje, ale je jasné, že taková víra, která se neopírá o osobní přesvědčení, je vratká. Eliáš se svým přesvědčením stojí proti všem, a musí tak spoléhat jen na Hospodina. Tak ukazuje cestu rozhodné víry a důvěry. Lid je sice ohromen znamením, kterého se mu skrze Eliáše dostává, ale dlouho mu to nevydrží. Dějiny Izraele jsou tak prototypem dějin lidského selhávání ve víře a důvěře v Hospodina a zároveň i Boží věrnosti.

Mt 5,17-19

Ježíš řekl svým učedníkům: "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký."

Ježíš nelikviduje minulost a Boží ustanovení. Naopak ukazuje jejich plný smysl. Nejde o písmena, i když to tak v textu zní, nýbrž o věrnost Bohu. Boží ustanovení nejsou určena k zákonickému dodržování, pro věrnost liteře, nýbrž jsou určena pro dobro člověka, pro dobro společenství. Je třeba odhalovat jejich pravý význam, úmysl, který má Bůh s člověkem pro jeho dobro, a ten nelze redukovat na formální naplňování a lpění na liteře. Člověk se může skutečně řídit nějakým ustanovením jen tehdy, když chápe jeho smysl. Tehdy mu může dané ustanovení sloužit k orientaci v životě. A teprve tehdy také může učit druhé, co daná ustanovení znamenají, co Bůh od člověka žádá. Žádné Boží ustanovení není nesmyslné, ale je třeba najít jeho smysl, intenci, a to s ohledem na měnící se dobu. Ježíš varuje své adresáty, aby se nemýlili v jeho poslání, aby odvolání na něj nepoužívali jako výmluvu nebo ospravedlnění vlastních úmyslů. Starozákonní ustanovení se samozřejmě měnila, ale jejich cíl, jímž je společenství s Bohem (svatost), zůstává stále stejný.

Zákon vyjadřoval Boží vůli a jeho cílem bylo dosažení plného společenství člověka s Bohem, proto jej Izraelita měl plnit do posledního písmene. Na tomto cíli se nic nezměnilo, Bůh z něho necouvl ani o milimetr (nezrušil jediné písmeno své smlouvy s lidem), ale změnil se způsob jeho naplňování, protože to jde skrze Ježíše Krista. On přišel beze zbytku naplnit to, co bylo cílem Zákona – společenství Boha s člověkem.