Pondělí 12. 7. 2021
Ex 1,8-14.22
V Egyptě se dostal k vládě nový král, který nevěděl nic o Josefovi. Řekl svému národu: „Hle, národ synů Izraele je příliš četný a silný na nás. Jednejme vůči němu obezřetně, aby se nerozmnožil a v případě války se nepřidal k našim nepřátelům, s námi nebojoval a neodešel ze země.“ Ustanovili tedy nad nimi dozorce pro roboty, aby je týrali robotou. Stavěli faraónovi zásobovací města Pithom a Rameses. Čím víc však je týrali, tím víc se množili a rostli, takže Egypťané se hrozili synů Izraele. Tyranií si je podrobili, ztrpčovali jim život tvrdou prací (s přípravou) hlíny, cihel a všelijakou prací na poli, vůbec je dřeli tyransky. Farao poručil všemu svému lidu: „Každého (Hebreům) narozeného chlapce hoďte do řeky Nilu, každé děvče však nechte naživu!“
Všechna sláva – polní tráva. Josefovy zásluhy upadly v zapomnění, když přišel nový faraon a po něm další. Už bylo vidět jen to, že je Izraelitů hodně a bylo třeba je dostat do závislé pozice a kontrolovat jejich porodnost. Staré praktiky, které fungují leckde dodnes. Sedření lidé nemají příliš mnoho času na rebelie a vymýšlení různých taktik. Jsou rádi, že přežijí, že mají co jíst a kam složit hlavu. Ale v tom se faraon, jak se ukáže, přepočítal. Bůh byl totiž s těmi, které si vyvolil a jimž chtěl naplnit svůj slib země. Početné potomstvo již bylo na scéně.
Mt 10,34-11,1
Ježíš řekl svým apoštolům: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit `syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí'. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ Když Ježíš skončil toto poučování svých dvanácti učedníků, šel odtamtud dál, aby učil a kázal po tamějších městech.
Ježíše vnímáme především jako mírumilovného, pokorného, laskavého, soucitného, láskyplného člověka, který pomůže, kde může. Ale Ježíšova osoba má i jinou stránku: stránku nároků na učedníky. Byť to tak z textů působí, Ježíš nepřišel aktivně ničit rodinný soulad, naopak. Ale ví, že víra v něj je náročná a povede ke konfliktům v rodinách, což zejména v době zrodu a rozrůstání rané církve bylo aktuální. Ježíš nezakrývá svým učedníkům, co může nastat. „Nebombarduje je láskou“, jako to dělají představitelé sekt podle hesla „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Dává jim tím také na vybranou, zda mají odvahu vzít na sebe problémy, o nichž mluví, zda s ním půjdou dál, zda budou pokračovat v jeho misi, nebo odejdou. A slibuje jim, že když zůstanou, dojdou do plnosti života. A kdo jim pomůže, ani toho plnost života nemine.
Křesťanství klade nemalé nároky na každého, kdo víru bere vážně. Je i na nás zda tyto nároky přijmeme a ustojíme, nebo zda si vyrobíme „vylepšené“ křesťanství v duchu sladkobolného Ježíše pouťových obrázků.
