Středa 12. 7. 2023 – 14. týden v mezidobí
Gn 41,55-57; 42,5-7a.17-24a
Po celé egyptské zemi byl hlad a lid křičel k faraónovi o chléb. Farao řekl všem Egypťanům: „Jděte k Josefovi; co on řekne, udělejte!“ Když byl po celé zemi hlad, otevřel Josef všechny sýpky a prodával obilí Egypťanům, protože se hlad v Egyptě vzmáhal. Také ze všech zemí přicházeli do Egypta nakoupit obilí k Josefovi, neboť hlad tvrdě doléhal na celý svět. Mezi těmi, kdo přicházeli nakoupit obilí, byli také Izraelovi synové, neboť hlad byl i v zemi Kanaán. Josef, který byl vladařem v zemi, prodával obilí každému národu země. Josefovi bratři přišli a poklonili se mu tváří až k zemi. Josef, jak spatřil své bratry, poznal je, ale sám se jim poznat nedal. Dal je na tři dny zavřít do žaláře. Třetího dne jim Josef řekl: „Toto uděláte, chcete-li zůstat naživu, neboť já se bojím Boha: Jste-li upřímní, jeden z vás bratří zůstane v žaláři, a vy ostatní jděte a doneste obilí, aby vaše rodiny nehladověly. Potom ke mně přivedete svého nejmladšího bratra, a tak se vaše výpovědi osvědčí jako pravdivé a nezemřete.“ Tak to udělali. Tu si navzájem řekli: „Provinili jsme se na svém bratru. Viděli jsme jeho úzkost, když nás prosil o smilování, ale nechtěli jsme slyšet. Proto na nás přišlo toto soužení.“ Ruben jim odpověděl: „Neříkal jsem vám: Neubližujte chlapci! – ale nechtěli jste slyšet. Teď se vymáhá jeho krev!“ Nevěděli, že Josef jim rozumí, neboť byl mezi nimi tlumočník. Josef se od nich vzdálil a plakal.
Josef byl jedním ze synů Jákobových, a protože byl synem milované Ráchel (druhým byl Benjamín, při jehož porodu Ráchel zemřela) a měl zvláštní dary, tak ho otec upřednostňoval. To se bratřím příliš nelíbilo, tak se rozhodli Josefa zbavit, prodali ho jako otroka karavaně do Egypta. V Egyptě se Josef díky svým pozoruhodným schopnostem stal po různých útrapách významným úředníkem na faraonově dvoře, prakticky nejvýznamnějším správcem majetku, protože svým moudrým jednáním zachránil Egypt, ale i další národy před hladem. I Josefovi bratři byli nuceni se vydat do Egypta za potravou. Netušili, že je Josef poznal. Vystavil je zkoušce, která je vedla k lítosti a kajícímu přiznání špatnosti, které se vůči Josefovi dopustili. To bylo i na Josefa příliš, byl jejich kajícím smýšlením dojat.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a i když se to nezdá, tak špatné jednání se nakonec člověku vymstí. Leckdy to trvá dlouho, ale dobro nakonec zvítězí a prosadí se.
Mt 10,1-7
Ježíš si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, (syn) Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, (syn) Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: `Přiblížilo se nebeské království.'“
Ježíš si nenechává svou moc pro sebe, ale dělí se o ni s učedníky, které si vyvolil. Posílá je napřed ve směru svého pozemského působení především k Židům, k izraelskému vyvolenému lidu. Ježíš vybavuje své učedníky mocí uzdravovat a úkolem hlásat Boží království. To jsou dvě věci, které jdou ruku v ruce. Lidé uvěří, že Boží království se blíží, když ho nějakým způsobem zakusí skrze hlasatele. Byť to tak nevypadá, i nás Ježíš pověřuje hlásat království a dává nám k tomu podíl na své moci, především moci lásky. Málokdo z nás je vybaven charismatem zázračného uzdravování, ale všichni můžeme vnášet do společnosti, do prostředí kolem sebe radost a naději a tak je pomoci uzdravovat z frustrace, nihilismu, skepse.
Ježíš své učedníky posílá pouze k domácím, odrazuje je od působení mezi Samařany, k nimž měli Židé výhrady. To může působit divně, jako by evangelium nemělo být hlásáno i jiným. Konec Matoušova evangelia však ukazuje na jiné pojetí. Tam zmrtvýchvstalý Pán rozesílá své učedníky do celého světa. Věci mají mít svůj řád. Je třeba začínat v okruhu blízkém a teprve potom jít dál. Jinak se může stát, že člověk je pro všechny jen ne pro ty nejbližší. Ale právě oni jsou mu primárně svěřeni. To není rozšířený egoismus na malou skupinu blízkých lidí (rodinu nebo nejbližší přátele), ale primární zodpovědnost za ty, kteří jsou člověku jako nejbližší svěřeni. Teprve když fungují základní vztahy, je možné se pouštět dál. Jinak to také může být útěk od zodpovědnosti. Angažovat se pro druhé je správné, ale nesmí to zlikvidovat vlastní rodinu, nejbližší okruh lidí, k nimž má člověk největší povinnost.
