Pátek 12. 7. 2024 – 14. týden v mezidobí

Oz 14,2-10

Toto praví Hospodin: „Vrať se, Izraeli, k Hospodinu, svému Bohu, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova (modlitby) a obraťte se k Hospodinu; řekněte mu: ‚Odpusť každou nepravost a laskavě přijmi, když ti budeme obětovat plod svých rtů. Asýrie nás nezachrání, na koně nevsedneme, nebudeme již říkat: Bohové naši! dílu svých rukou, poněvadž sirotek najde u tebe slitování.‘ Zhojím jejich zradu, milovat je budu velkodušně, neboť můj hněv se od nich odvrátí. Rosou budu Izraeli, vykvete jak lilie, jak Libanon vyžene své kořeny. Rozprostřou se jeho ratolesti, jak oliva se bude skvít, jak Libanon bude vonět. Vrátí se a v mém stínu budou bydlet, obilí budou pěstovat, vyraší jak réva, budou mít věhlas jak libanonské víno. K čemu budou Efraimu modly? Vyslyším ho a shlédnu na něj, jsem zeleným cypřišem, ode mě je tvůj plod.“ Kdo je moudrý, kéž tomu porozumí, kdo má důvtip, ať to pozná! Přímé jsou Hospodinovy cesty, spravedliví po nich kráčejí, bezbožní však na nich padnou.

Znovu a znovu se ústy proroka Hospodin uchází o svůj národ, znovu a znovu mu nabízí cestu návratu, cestu pokání, tj. opuštění nepravé cesty, modloslužby a hledání světských jistot, a usmíření. Obrazy nádhery přírody láká Hospodin svůj lid k důvěře v něj, neboť je jeho Bohem. Boží cesty jsou spravedlivému spásou, svévolníkovi, člověku páchajícímu nepravost, záhubou.

Boží slova jsou nepochybně pravdivá, jen to nefunguje ze dne na den. 

Mt 10,16-23

Ježíš řekl svým apoštolům: „Já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, pravím vám: Nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“

Ježíš dobře ví, že jeho učedníci se nesetkají jen s přátelským přijetím, že jim naopak hrozí všelijaká nebezpečí, ústrky, pronásledování, soudy. A varuje je před naivitou. Spoléhat na Boha, na dar Ducha, je na místě, ale člověka to neosvobozuje od toho, aby byl opatrný a zároveň autentický. A pokud může, má se v případě nepřízně, odstěhovat jinam. Ono zaslíbení Ducha je posilou, která člověka nezbavuje užívání jeho mohutností: rozumu, vůle, emocí, fantazie, nýbrž je může posílit, když o to člověk stojí. Zároveň člověka upamatovává na to, že schopnosti a dary (třeba ad hoc v dané situaci) nejsou jeho zásluhou.

Ježíš apoštoly posílá do situace ohrožení a je si toho vědom. Svým učedníkům neumetá cestu ani neslibuje jednoznačný úspěch – ten leží v jiných rukou. Oni se mají spolehnout a dělat to, k čemu jsou posláni. Pak bude i síla Ducha „fungovat“.

Rozdělení v rodinách je smutnou realitou, na niž Ježíš také upozorňuje. Víra není irelevantní záležitost, je to něco, co je natolik intimní a důležité, že může narušit i rodinné vztahy. I to je třeba unést a vydržet, většinou se pak cesta najde. Je třeba vytrvat až do konce, což neznamená jen, že člověk nesmí zradit své poslání, ale také že konec je dobrý, a to i v případě domácích neshod.