Pátek 12.8. 2022 – 19. týden v mezidobí

Ez 16,1-15.60.63

Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, připomeň Jeruzalému jeho hanebnosti. Řekneš: Tak praví Pán, Hospodin, Jeruzalému: Celý tvůj původ je z kananejské země: tvůj otec byl Amorita, tvá matka byla Chetitka. Když ses narodila, když jsi přišla na svět, nebyla ti odříznuta pupeční šňůra, vodou k očištění jsi nebyla umyta, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta v plenky. Nikdo na tebe nepohlédl se slitováním, aby ti věnoval aspoň něco z této péče pro milosrdenství s tebou. Hned po narození jsi byla pohozena na širé pole pro svou ošklivost. Když jsem šel kolem tebe a viděl tě, jak se zmítáš ve své krvi, řekl jsem ti: ‚Žij ze své krve a vzrůstej!‘ Polním poupětem jsem tě učinil, vyrostla jsi, rozvinula ses, dospěla do svrchované krásy. Zpevnila se tvá ňadra, vzrostl tvůj vlas, byla jsi však úplně nahá. Tu jsem šel kolem tebe a viděl jsem tě – byl to tvůj čas, čas lásky – rozprostřel jsem na tebe lem svého pláště, přikryl tvou nahotu, přísahal jsem ti a uzavřel s tebou smlouvu – praví Pán, Hospodin – a stala ses mou. Umyl jsem tě vodou a očistil tě od krve, pomazal tě olejem. Dal jsem tě obléknout do pestrobarevného šatu, obul jsem tě do střevíců z delfíní kůže, ovinul jsem ti hlavu turbanem z kmentu, přioděl jsem tě hedvábným rouchem. Ozdobil jsem tě klenoty, náramky jsem navlékl na tvé ruce, náhrdelník na tvé hrdlo. Vložil jsem kroužky do tvého chřípí, náušnice do uší a nádhernou čelenku na hlavu. Zdobila ses zlatem a stříbrem, odívala ses kmentem, hedvábím, pestrobarevným rouchem. Jedla jsi pečivo z nejjemnější mouky, med a olej, stala ses překrásnou a schopnou kralování. Tvé jméno se rozneslo mezi národy pro tvou krásu, neboť bylas dokonalá ozdobou, kterou jsem tě obdařil – praví Pán, Hospodin. Ty ses však spoléhala na svou krásu, využívala jsi své slávy a oddávala ses každému, kdo šel kolem, a zahrnovala ho svým smilstvím, a stala ses jeho. Rozpomenu se však na svoji smlouvu, sjednanou s tebou za dnů tvého mládí, a uzavřu s tebou smlouvu věčnou, aby ses rozpomenula a zahanbila a nemohla již otevřít ústa pro hanbu, až ti odpustím všechno, co jsi udělala – praví Pán, Hospodin.“

Z tohoto textu proroka Ezechiela se dozvídáme mnoho zajímavých věcí. Ústy Ezechielovými připomíná Hospodin vyvolenému národu svou lásku a péči o něj. Činí to pomocí obrazů, z nichž se dozvídáme, jak se zacházelo s novorozeňaty i jak se odívaly a zdobily tehdejší dámy, resp. vladařky či dvorní dámy, co patřilo k obzvláštním pochutinám. Hospodin vyčítá svému lidu nevěrnost (pomocí obrazu smilstva, sexuální nevěry), ale zároveň mu zaslibuje novou budoucnost v podobě nové smlouvy. Boží velkorysost má přimět vyvolený lid k obrácení, k poznání jeho hříšnosti a zaslepenosti ve srovnání s Boží láskou a velkodušností.

Vše, co člověk má, je Božím darem. Mnohdy to nevidíme, protože jsme zaujati sami sebou. Ezechielova slova mohou být i pro nás výzvou k zamyšlení nad tím, jak se odvíjel náš život a co všechno jsme v něm bez vlastních zásluh dostali jako dar. Náš život není naší zásluhou a tak úplně nám nepatří, i když za něj neseme zodpovědnost. Jsme tu pro Boha, protože on chce být pro nás, a pro druhé, protože tak je i on sám.

Vývoj Izraele od narození po dospělost je vyjádřen metaforami ze života člověka, zejména dívky, až po zasnoubení. Izrael je spojen s Hospodinem jako královská manželka se svým manželem-králem. Jeho nevěrnost je zradou na manželské věrnosti.   

Mt 19,3-12

K Ježíšovi přistoupili farizeové s úmyslem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: „Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?“ On jim odpověděl: „Nečetli jste (v Písmu), že Stvořitel na začátku učinil (lidi) jako muže a ženu a prohlásil: `Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk?' Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Učedníci mu řekli: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.“ Odpověděl jim: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“

V Mt evangeliu se podruhé objevuje Ježíšovo odsouzení rozvodu. Farizejové kladou sofistikovanou otázku, nikoliv po tom, zda je rozvod možný (to je pro ně zcela samozřejmá věc, a to v souladu se Zákonem), nýbrž po důvodech a jejich vymezení. Ježíš jejich otázku odmítne, radikálním poukazem na Boží vůli: rozvod je z podstaty špatným řešením, i když je zákonně možný. Ne vše, co zákon dovoluje, je správné. Ježíš tím chrání především ženu, která se rozvodem v rámci patriarchální společnosti ocitala v obtížné situaci. Farizejové chtěli všelijak kličkovat, vést debatu, kde jsou hranice, co je ještě dovolené a co už ne – nešlo o ženu a její život, nýbrž o jakési legální možnosti ji ze strany muže propustit, řečeno natvrdo, se jí zbavit – a třeba si vzít jinou, hezčí, majetnější... V římské společnosti to tak chodilo.

Učedníci jsou z toho v šoku. Když vidí, jaké nároky Ježíš na manželství klade, považují za snazší se mu vyhnout. To Ježíš odmítá. Nevstoupit do manželství (kromě důvodů fyzické neschopnosti – k manželství nutně patřilo předávat život) je možné smysluplně jen tehdy, když se tím opravdu slouží Božímu království, tedy druhým. Ježíš tím nestaví celibát nad manželství, které patřilo k samozřejmým morálním závazkům člověka (dá se říci k povinnosti), nýbrž ukazuje tuto cestu jako plně rovnocennou manželství, když se stává službou druhým, růstu Božího království. Ježíš a poté ani Pavel neznají celibát jako něco morálně a duchovně vyššího než manželství, nýbrž jako cestu služby, jež je stejně hodnotná a důležitá. Celibát není v jejich pojetí asketickým výkonem nebo únikem před zodpovědností, nýbrž službou ve prospěch celku.