Pondělí 12. 8. 2024 – 19. týden v mezidobí
Ez 1,2-5.24-28
Pátého dne měsíce – byl to pátý rok zajetí krále Jojachina – oslovil Hospodin kněze Ezechiela, syna Buziova, v Chaldejsku u řeky Kebaru a zde na něm spočinula Hospodinova ruka. Měl jsem vidění: Hle, od severu přicházel bouřlivý vichr, veliký mrak; v něm kol dokola zář a plápolající oheň a z něho zářilo cosi jako blyštící se kov; uprostřed toho bylo vidět čtvero jakýchsi živých bytostí. Jejich vzhled: měly lidskou podobu.
Když se pohybovaly, slyšel jsem šelest křídel jako hukot vodních spoust, jako hřmění Všemohoucího, jako lomoz množství, jako lomoz tábořícího (vojska); když se zastavily, pohyb jejich křídel se zpomalil. Když zazněl hlas nad klenbou, která byla nad jejich hlavou, zastavily se a pohyb jejich křídel se zpomalil. Nad klenbou, která byla nad jejich hlavou, bylo cosi jako safírový kámen; bylo to podobné trůnu a na tom, co bylo podobné trůnu, byla nahoře postava, která měla podobu člověka. Viděl jsem cosi jako blyštící se kov a jako oheň z něho sálající kol dokola, od jeho beder nahoru. Od beder dolů jsem viděl cosi jako oheň, zářící kolem dokola: bylo to podobné duze, která se objeví v mracích v den deště. Tak zářilo kol dokola zjevení Hospodinovy slávy. Když jsem ji viděl, padl jsem na svou tvář.
V textu se líčí úvodní vidění proroka Ezechiela u kanálu Kebar. Ezechiel vidí Hospodinovu slávu, a to mimo Jeruzalém a Chrám. Prorok Izajáš měl podobnou vizi (ovšem mnohem méně barevnou a symbolickou) v Chrámu, na nějž se ve víře Izraelitů vázala Hospodinova přítomnost. Ezechiel ve vyhnanství zakouší Boží slávu a velikost, těžko popsatelnou slovy, v cizině, ve vyhnanství. Tím sděluje svým adresátům, vyvolenému národu a nám všem, že Bůh je všude, že jej lze zakoušet i tam, kde by to člověk nečekal. Tato vize byla i inspirací pro autora knihy Zjevení. Vidět Boží slávu (kabod Jahve) není jen tak, proto i prorok Ezechiel mluví jen přibližně „cosi jako safírový kámen“, „cosi jako blyštící se kov…, jako oheň“, „podobné trůnu, podobné duze“, postava, která má „podobu člověka“. Ezechielovo setkání9 s Bohem je úchvatné, ale také sráží člověka k zemi, protože v té chvíli člověk poznává Boží velikost a lidskou nepatrnost. Obé je třeba brát vážně – Bůh je nádherný, nevyslovitelně krásný a mocný, ale také někdo, kdo je hoden veškeré lidské úcty jako jediné reakce na svou nádheru a velikost.
Bůh není vázán na nic, na žádné místo, žádný rituál, žádné předpoklady. Člověka může oslovit kdykoliv, důležité je, aby byl člověk vnímavý.
Mt 17,22-27
Když Ježíš (a jeho učedníci) spolu chodili po Galileji, řekl jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou. Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen.“ (Učedníci) se velmi zarmoutili.
Když přišli do Kafarnaa, přistoupili výběrčí chrámové daně k Petrovi a zeptali se: „Váš mistr chrámovou daň neplatí?“ Odpověděl: „Platí.“ Jakmile vešel do domu, předešel ho Ježíš otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů, nebo od cizích?“ Když odpověděl „od cizích“, Ježíš mu řekl: „Synové tedy k tomu vázáni nejsou. Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, vhoď udici, a tu rybu, která se první chytí, vezmi, otevři jí ústa a najdeš stříbrný peníz. Ten vezmi a dej jim za mě i za sebe.“
Ježíš opakovaně upozorňuje své učedníky na úděl, který jej čeká. Je pochopitelné, že se jim to nelíbí, že to nechtějí slyšet. Kdo by chtěl slyšet takovou zprávu! Když člověk slyší o těžkostech, utrpení, bolesti blízkého člověka, tak je z toho buď zdrcen, nebo se snaží tu myšlenku odehnat nejrůznějším způsobem. Ale právě tohle je neodmyslitelnou součástí našeho světa. Této stránce života se nelze vyhnout, což není důvod k pesimismu, ale výzva k tomu, abychom se těšili z oněch krásných a radostných chvil a byli za ně vděční.
Příběh s chrámovou daní má pouze Matoušovo evangelium. Je to jeden z těch příběhů, kde vystupuje Petr a jež má právě jen toto evangelium. Vyprávění je tak trochu pohádkové či legendární, své daně musíme platiti ze svých peněz, protože zázračný zdroj nemáme. Ale důležité je, že Ježíš poukazuje na respekt k tradicím, k předpisům a ustanovením, když je možné je dodržovat. Ježíš nebyl rebel, i když překračoval leckteré zvyklosti. Chtěl především, aby člověk hledal smysl daných tradic a ustanovení a nedodržoval je jen formálně. Kritizoval hlavně pokrytectví, které je s formálním dodržováním často spojeno.
