Pondělí 12. 9. 2022 – 24. týden v mezidobí, památka Jména P. Marie
1 Kor 11,17-26.33
Bratři! Nemohu chválit, že když se scházíte, je to spíše ke škodě než k užitku. Předně slyším, že když se shromažďujete v církevní obci, oddělujete se jedni od druhých, a zčásti tomu věřím. Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý. Copak nemáte (dost) domů, kde byste se mohli najíst a napít? Či pohrdáte církevní obcí Boží, že zahanbujete ty, kdo (nic) nemají? Co vám na to mám říci? Pochválit vás? V tomhle vás chválit nemohu. Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku“. Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde. Proto, moji bratři, když se scházíte k jídlu, čekejte jedni na druhé.
Pavel komentuje s velkým rozhořčením, jak korintští křesťané slaví večeři Páně. V obci je rozdělení už tím, že různé skupiny „přísahají“ na různé misionáře jako svou autoritu. V obci jsou ovšem i sociální a ekonomické rozdíly i rozdíly v postavení na společenském žebříčku. To všechno se přenáší i do společného setkávání a slavení večeře Páně. Setkání, jež má být nejsilnější integrační silou obce, se proměňuje v setkání oddělující jedny od druhých: bohaté, vlivné a úspěšné od těžce pracujících, chudých a bezvýznamných, těch „lepších“ od těch „horších“. Aby Pavel svým adresátům postavil před oči špatnost jejich jednání, tak je konfrontuje s tím, co znamená slavit večeři Páně, tím, že cituje slova ustanovení. Konfrontuje jejich sobecké jednání s Ježíšovou sebevydanosti. Slavení eucharistie není ani odměnou za dobré chování, ani jen jakousi chabou připomínkou Ježíšova odkazu, nýbrž závazkem jednat stejně. Kdo slaví večeři Páně, vstupuje do Ježíšových šlépějí a zavazuje se jít jeho cestou. A to jako jednotlivec i jako celé společenství. Slavení eucharistie není pouhým slavnostním rituálem, nýbrž převzetím Ježíšova odkazu. Pokud se tak neděje, tak je to slavení marné.
Lk 7,1-10
Když Ježíš domluvil ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaa. Jeden setník tam měl služebníka, na němž mu velmi záleželo; ten však byl nemocný a umíral. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a služebníka mu uzdravil. Starší přišli k Ježíšovi a horlivě se přimlouvali: „Je toho hoden, abys mu vyhověl, protože má náš národ rád a vystavěl nám synagogu.“ Ježíš šel s nimi. Když už byl nedaleko od toho domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se! Neboť si nezasloužím, abys vešel do mého domu; proto jsem si ani netroufal přijít k tobě osobně. Ale řekni slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu `jdi', a jde, a jinému `přijď', a přijde, a svému služebníkovi `udělej to', a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se mu; obrátil se k zástupu, který ho následoval, a prohlásil: „Říkám vám: Ani v izraelském (národě) jsem nenašel takovou víru!“ Když se pak poslové vrátili do domu, shledali, že ten služebník je zdráv.
Ježíš uzdravuje na dálku služebníka pohanského vojáka, vlastně okupanta. A ještě jej dává za vzor svým soukmenovcům. Setník – na rozdíl od Ježíšových spoluobčanů – chová k Ježíšovi úctu a důvěru. Je si vědom příkopu mezi ním, pohanem, a Ježíšem, příslušníkem vyvoleného národa. Nejspíš to byl dobrý člověk, když mu záleželo na osudu jeho služebníka. Ježíš zcela akceptuje jeho prosbu i způsob, jakým se tento setník na něj obrací. Ukazuje, že je pro všechny, kdo se na něj obracejí s nadějí. To je výzva i pro církev: nestavět překážky a podmínky, nýbrž přijmout člověka tam, kde je, a přijmout jej takového, jaký je. Naslouchat jeho prosbám a vidět i jeho dobrou vůli, angažovanost, dobro, která dělá.
