Pátek 13. 1.2023 – 1. týden v mezidobí
Žid 4,1-5.11
(Bratři!) Přislíbení, že je možno vejít na místo (Božího) odpočinku, (trvá dále). Proto se bojme, aby snad někdo z vás nemyslel, že se tam nemůže dostat. Ta radostná zvěst (platí) totiž stejně nám jako (Izraelitům na poušti). Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. Na to místo odpočinku totiž vejdeme, jen když věříme, jak to (Bůh) řekl: `A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.' Je to (ono odpočinutí) po stvoření světa, když (Bůh) svoje dílo dokončil. (V tom smyslu) se kdesi říká o sedmém dnu: `Odpočinul Bůh sedmého dne ode všech svých prací'; tady však čteme: ‚Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.‘ Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku; ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti.
Autor mluví o místě odpočinku, spíše bychom mohli říci o místě/stavu spočinutí. Původně v Nm 14,30 je tím myšlena země zaslíbená („Nevejdete do země, o níž jsem pozvednutí ruky přísahal, že v ní budete přebývat“). Autor cituje i Ž 95,11 („Tak jsem se ve svém hněvu zapřísáhl: Nevejdou do mého odpočinutí.“). Toto odpočinutí je autorem interpretováno odkazem na první zprávu o stvoření z knihy Genesis (2,2n) jako sabat, tedy „den“ plného společenství s Bohem, den/místo/situace naplnění všech lidských tužeb. Vejít na místo odpočinutí znamená žít zakotveně v Boží přítomnosti skrze víru v Ježíše Krista. Nejde tedy jen o realitu za hranicemi času, nýbrž o přebývání s Bohem. Pro mnohé z nás to zní nerealisticky, jaképak odpočinutí, tak tak stíháme plnit své povinnosti, i ty náboženské, v každodenní životní realitě. Možná to je právě ten problém. Ona neposlušnost, na niž autor naráží, je reptáním Izraelitů na poušti. Do místa odpočinku vejdeme už teď, když se spolehneme na Boží moc , jíž řídí osud tohoto světa, i když v malém i velkém se nám realita jeví jako temná, nezvládnutelná, úmorná…
Mk 2,1-12
Když se Ježíš po (několika) dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už nestačilo ani místo přede dveřmi, a on jim hlásal Boží slovo. Tu k němu přicházeli s ochrnulým, čtyři ho nesli. Pro množství (lidí) se s ním nemohli k němu dostat. (Proto) nad tím místem, kde byl (Ježíš), odkryli střechu, udělali otvor a spustili dolů lehátko, na kterém ochrnulý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." Seděli tam však někteří z učitelů Zákona a ve svém srdci uvažovali: "Jak může ten (člověk) tak mluvit? Vždyť se rouhá! Hříchy přece může odpouštět jenom sám Bůh." Ježíš hned svým duchem poznal, že tak u sebe uvažují, a řekl jim: "Proč tak ve svém srdci uvažujete? Co je snadnější – říci ochrnulému: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lehátko a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy" – řekl ochrnulému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů!" On vstal, ihned vzal lehátko a přede všemi odešel, takže všichni žasli, velebili Boha a říkali: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli!"
Ježíš je v Kafarnau v Galileji a prokazuje se jako někdo, kdo je naplněn Boží silou: uzdravuje, vyhání zlé duchy, učí tak, že mu naslouchá množství lidí. To samozřejmě nemůže uniknout ani tehdejším společenským autoritám – zákoníkům. Ti byli považováni za profesionály ve výkladu Písma a tradic otců. Situace uzdravení se tak stává místem zjevení Ježíšovy plné moci od Otce, což je pro zákoníky obtížné přijmout.
Vyprávění je zkomponováno asi z původně dvou samostatných příběhů: o uzdravení ochrnutého a o sporu se zákoníky o Ježíšovu pravomoc odpouštět hříchy. Evangelista je nejspíš spojil dohromady, aby tím podtrhl kontrast mezi Ježíšovou autoritou a mocí a lidskou autoritou učitelů Zákona.
Příběh o uzdravení ochrnutého v kanonické podobě je jedním z textů, které reflektují ve starověku rozšířenou (a v současné době znovu objevovanou) představu o souvislosti vnitřního stavu člověka a nemoci. Příběh je vyšperkován poukazem na úsilí, které museli ti čtyři vynaložit, aby se dostali k Ježíšovi se svým nemocným (motiv spuštění střechou je jakou amplifikací překonaných obtíží, nikoliv realistickým popisem). Ježíš na jejich úsilí reaguje neočekávaně (do té doby se o Ježíšovi vyprávělo především jako o divotvůrci, zázračném léčiteli), avšak zcela v rámci svého programu „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu“(Mk 1,15) a uzdravuje daného člověka napřed vnitřně – odpouští mu hříchy, pak na důkaz, že to tak je, že jsou mu odpuštěny hříchy, ho uzdravuje i fyzicky. To je i takový test pro ty přítomné, zatím totiž v Ježíšovi neviděli nikoho jiného než člověka, který má uzdravující moc (takoví lidé v Izraeli i jinde byli). On jim ale dává najevo, že fyzické uzdravení není to nejdůležitější ani největší a jeho poslání se tím nevyčerpává. Není jen člověkem obdařeným od Boha zvláštním charismatem, nýbrž je tím, kdo reprezentuje Boží přítomnost, Boží království. Hříchy může odpouštět jen Bůh, pokud Ježíš odpouští hříchy, pak si činí nárok na Boží místo. To bylo pro ty teologické profesionály opravdu silné kafe. Ani oni, ani shromážděné množství lidí nepochopili, že Ježíšovy mocné činy uzdravení jsou na prvním místě manifestací Božího království přicházejícího v jeho osobě. Bůh je v něm a skrze něho jedná – nejde jen o nadaného a Boží milostí obdařeného člověka. Ježíš je Božím Synem.
Lidé sice žasnou, ale nikam moc dál je to neposune. I s tím je třeba počítat.
