Středa 13. 10. 21 – 28. týden v mezidobí
Řím 2,1-11
Člověče, ať jsi kdokoli, nemáš výmluvu, jestliže ze sebe děláš soudce! Tím totiž, že soudíš druhého, sám sebe odsuzuješ. A my víme, že Boží soud právem postihne ty, kdo takové věci dělají. Soudíš ty, kdo něco takového páchají, a myslíš si, že unikneš Božímu soudu, ačkoli sám děláš totéž? Či pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, trpělivosti a shovívavosti? Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce tak přivést k pokání? Ale ty si ve své zatvrzelosti a se svým nekajícím srdcem hromadíš tresty pro onen den hněvu, kdy se ukáže, jak spravedlivě soudí Bůh, který odplatí každému podle jeho skutků: věčným životem těm, kdo jsou v dobrém díle vytrvalí a usilují o to, aby došli slávy, cti a nesmrtelnosti; ale jeho prudký hněv dopadne na lidi sobecké a na ty, kdo jsou nevnímaví k pravdě, ale vnímaví ke špatnosti. Na každého člověka, který páchá zlo, přijde soužení a protivenství: nejdříve na žida, potom i na pohana. Ale každému, kdo koná dobro, se dostane slávy, cti a pokoje, nejdříve židovi, potom i pohanovi. Bůh totiž nehledí na to, co kdo je.
Pavel zdůrazňuje, že všichni mají takříkajíc máslo na hlavě (Židé i pohané), takže není důvod, aby si jedni mysleli, že jsou lepší než druzí. To byl nejspíš apel především na ty, kdo pocházeli ze židovství, protože Židé měli velmi kritický vztah k pohanskému způsobu života a morální úrovni antické společnosti. Před Bohem nese každý zodpovědnost za své jednání, a to v kontextu svých možností a poznání. Aniž se Pavel odvolává na ježíšovskou tradici výroků typu „Nesuďte a nebudete souzeni“ nebo „Jakou míru naměříte, tak bude naměřeno i vám“ či výroku o třísce a trámu v oku, tak míří stejným směrem. Jemu však jde ještě o jednu věc, a to že před Bohem stojí všichni v pozici dlužníka, provinilce, takže všichni potřebují Boží odpuštění, Boží milost.
Je samozřejmě nutné rozlišovat zlo a dobro a nezavírat před zlem oči, nýbrž proti němu ze všech sil bojovat. Bez toho by nemohly fungovat ani soudy a spravedlnost by byla totálně mimo hru. Pavlův výrok i Ježíšova upozornění směřují primárně k odhalení pokrytectví těch, kdo druhé soudí, ale sami se chovají (možná v jiných věcech) stejně špatně. Těm nejde o nápravu věcí, nýbrž o sebevyvýšení, vystavení se na odiv a diskreditaci těch druhých. A to je už samo o sobě špatné.
Na celém textu je však potěšitelný výrok, že Bůh odplatí věčným životem každému, kdo je v dobrém díle vytrvalý.
Lk 11,42-46
Pán řekl: „Běda vám, farizeové! Odvádíte desátky z máty, z routy a z každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat. Běda vám, farizeové! Máte rádi přední sedadla v synagogách, a když vás lidé pozdravují na ulicích. Běda vám! Jste jako neznatelné hroby, a lidé, kteří přes ně chodí, to nevědí.“ Jeden ze znalců Zákona mu na to řekl: „Mistře, když takhle mluvíš, urážíš i nás!“ On odpověděl: „Běda i vám, znalcům Zákona! Uvalujete na lidi břemena, která sotva mohou unést, a sami se těchto břemen nedotknete ani jedním prstem.“
Ježíš v Lukášově podání pokračuje v kritice formalisticky pojaté úcty k Bohu. Je třeba respektovat stanovená pravidla, ale to samo o sobě nestačí. Je třeba napřed ctít Boha v tom nejzákladnějším, a to ve vztahu k člověku, který je Božím obrazem, a mít k Bohu hluboký vnitřní vztah. Ten se tak jako tak musí vždy zároveň odrážet ve vztahu k druhým lidem. Bůh (projevy náboženské úcty) nesmí sloužit jako prostředek vyvyšování se nějakého člověka, zejména „náboženského profesionála“. Náboženskou moc, ať už je postavena na úřadu nebo vzdělání a znalostech, nelze zneužívat k vlastnímu povyšování, k manipulaci s druhými, k vlastnímu prospěchu a obohacování. Autorita v náboženském (ale i civilním) společenství je povoláním ke službě druhým, ke službě celku. Pokud tomu tak není, je hodna odmítnutí, jak to i Ježíš ukazuje.
