2 Jan 4-9
(Vyvolená paní,) měl jsem velikou radost, když jsem našel mezi tvými dětmi takové, které žijí v pravdě, jak nám to Otec nařídil. A nyní tě, paní, prosím – to ti píšu ne jako přikázání nové, ale (jako) to, které jsme měli od začátku – milujme se navzájem! Láska záleží v tom, že žijeme podle jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce! Mnoho svůdců se objevilo ve světě, kteří nevyznávají Ježíše jako Mesiáše, jenž přišel v těle. Jsou to svůdci a antikristi. Dejte si pozor, abyste nepřišli o (plody) naší práce, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo jde dál a nezůstává v Kristově učení, nemá Boha. Kdo v tom učení zůstává, má Otce i Syna.
Autor 2. listu Janova píše do obce (tou je ona vyvolená paní), která prožívá obtížné období vnitřních zmatků – ve vzájemných vztazích členů obce a zejména v názorech. Autor varuje před nesprávnými naukami o Ježíši Kristu. Již v 1. století bylo pro leckoho obtížné akceptovat, že Ježíš byl skutečným člověkem a že jako mesiáš zemřel na kříži a zároveň byl/je Božím Synem. A tak se snažili to všelijak vyargumentovat. Přijmout Ježíše Krista s jeho cestou spásy skrze kříž, tedy skrze přijetí utrpení, posměchu, ponížení a nespravedlivé smrti, a s jeho nároky otevřenosti a obětavosti nebylo a není snadné. Kdo se k tomu skutečně odhodlá, je vtažen do tajemství Trojice.
Lk 17,26-37
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako bylo v době Noemově, tak tomu bude v době Syna člověka: jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy a kdy přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo v době Lotově: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, z nebe spadl oheň a síra a zahubilo to všechny. Právě tak to bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal, a stejně tak, kdo bude na poli, ať se nevrací nazpět! Pamatujte na Lotovu ženu! Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. Říkám vám: Té noci budou dva na jednom lůžku: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě ženy budou spolu mlít obilí: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ Zeptali se ho: „Kde, Pane?“ Odpověděl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“
Ježíš mluví o konci času, o momentu završení ději světa, který nastane nečekaně – stejně jako potopa nebo zánik Sodomy. Je třeba žít připraveně, protože člověk nikdy neví, kdy nastane chvíle jeho odchodu z tohoto světa. Žít připraveně neznamená žít ve strachu – ony dva příklady mluví o tom, že lidé žili úplně běžně svými starostmi, než nastala katastrofa (kterou navíc svým špatným jednáním vyvolali) – jejich problém byl v tom, že si nepřipouštěli, že něco není v pořádku, nikoliv v tom, že žili normální život.
Zakoušíme teď, jak moc taková varování platí: pokud nezměníme, každý jednotlivě i jako celek, svůj vztah ke světu, který nás obklopuje, hrozí nám, že nás to (nebo naše potomky) zcela převálcuje. Nezřízený konzum všeho (včetně sexuality) nás zaslepuje a strhává nás tam, kam nechceme. Je zapotřebí nejen dbát na ekologii okolního životního prostředí, ale také na tu našeho nitra. I jako církev jsme příliš zvnějšněli, zpovrchněli a je třeba znovu objevit hloubku sjednocení s celou realitou (hmotnou i nehmotnou), z níž žil svatý František.
