Sobota 13. 11. 2021 – 32. týden v mezidobí, sv. Anežka Česká
Mdr 18,14-16; 19,6-9
Když hluboké ticho objímalo všechno a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo seskočilo z královského trůnu z nebe jako nelítostný válečník do středu země, určené k záhubě. Jako ostrý meč neslo tvůj nezvratný rozkaz, a když tam dospělo, vše naplnilo smrtí. I když kráčelo po zemi, dotýkalo se nebe. Celé tvorstvo se ve své podstatě znovu od začátku přetvořilo, a tak sloužilo tvým rozkazům, aby tvoje děti byly uchovány beze škody. Bylo vidět, jak oblak zastínil tábor, jak se vynořuje suchá země tam, kde dříve byla voda, jak se otvírá v Rudém moři volná cesta, jak se na místě dravých proudů zelená pole. Všechen lid tudy přešel chráněn tvou rukou a hleděl na úžasné divy. Neboť jako koně se pásli, jako beránci poskakovali, když chválili tebe, Pane, svého zachránce.
Text oslavuje dar Božího slova, Božího Zákona, Božího sdělení a Boží přítomnosti v životě lidí, zde vyvoleného národa. Text připomíná zásadní zkušenost s mocí Božího slova, a tou bylo vysvobození z Egypta jakožto symbol všech vysvobozujících Božích zásahů. Boží slovo je mocné a svou svrchovanou moc projevilo skrze Slovo, slovo vtělené do osoby Ježíše Krista. Odpovědí na mocné Boží skutky je na straně lidské vděk a chvála, radost z Boha a jeho blízkosti.
Lk 18,1-8
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘„ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Je třeba se stále modlit a neochabovat. Copak potřebuje Bůh, abychom stále dokola opakovali své prosby? Podle tohoto podobenství s neodbytnou vdovou a liknavým soudcem to tak téměř vypadá. Čím víc budeme do Boha hučet, tím větší máme šanci, že nám vyhoví. Nicméně dobře víme, že takhle to nefunguje.
Je dost obtížné najít správný vztah k prosebné modlitbě, abychom nepřesvědčovali sami sebe o něčem, co jí není: na jedné straně je nesprávné pojetí, že Bůh mě přece podle svého slibu musí vyslyšet a vždycky vyslyší, takže pokud tomu tak není, tak je chyba jen na mé straně (mám nedostatečnou víru, špatně se modlím…), a na druhé straně je stejným omylem považovat prosebnou modlitbu za modlitbu k ničemu, protože nás Bůh stejně nevyslyší, on si přece dělá, co chce a do lidských záležitostí nezasahuje (nebo jen vyvoleným). Prosebná modlitba, byť je to naše nejčastější podoba modlitby, je ve skutečnosti velmi obtížná.
Je třeba si napřed uvědomit, co je vlastně modlitba: není to jednoduše rozhovor, protože mluvíme jen my a Boží odpověď, kterou se někdy domníváme slyšet, vnímáme skrze své smysly a svůj rozum, tedy zprostředkovaně a tím pádem s možností velkého zkreslení („co se bábě chtělo, to se jí i snilo“). Modlitba (prosebná) má být především odevzdáním, aktem důvěry, spolehnutím se – nikoliv na to, že Bůh udělá to, co já si tolik a většinou opravdu nezištně přeji –, nýbrž na to, že Bůh je „v akci“, byť my to nevidíme. Naše prosby se většinou v tomto ohledu vztahují na naše blízké, příbuzné a přátele, na nichž nám přirozeně hodně záleží, a je proto pro nás nevýslovně obtížné vidět jejich utrpení či problémy a nemoci je změnit. Naše bezmoc nás tíží, chceme se od ní osvobodit. Prosebná modlitba je však spolehnutím na to, že Bůh mne i je miluje, že mu není lhostejné, co se děje. Bůh není kouzelným dědečkem, automatem na splněná (byť sebezbožnější) přání. Je třeba vzít to utrpení či problémy vnitřně na sebe, nechat se tím zasáhnout, přimět se k akci a proměnit se i ve vztahu k Bohu. Uvěřit v jeho moudrost, která je leckdy tak odlišná od naší.
To, co nám vadí většinou nejvíc, je naše bezmoc tváří v tvář situaci druhých nebo pocit jakési nespravedlnosti osudu, pokud se to týká nás samých. Od toho se musíme vnitřně osvobodit. Proto končí celá pasáž v evangeliu zvláštní otázkou „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Promění nás naše modlitba ve vztahu k Bohu? Najdeme skrze ni v sobě víc lásky a hlubší víru a důvěru k Bohu?
