Sobota 13. 2. 2021
Gn 3,9-24
Hospodin Bůh zavolal na člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“
Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ K ženě řekl: „Rozmnožím útrapy tvých těhotenství; v bolestech budeš rodit své děti, ale přece budeš toužit po muži, a on ti bude vládnout.“ A člověku řekl: „Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst: Zlořečená buď země kvůli tobě, s námahou se z ní budeš živit po celý svůj život. Trní a bodláčí ti bude plodit, musíš se živit polními rostlinami. V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do hlíny, vždyť z ní jsi byl vzat. Ano, jsi prach a do prachu se vrátíš!“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých. Hospodin Bůh udělal člověku a jeho ženě kožené sukně a oblékl je (do nich). Hospodin Bůh řekl: „Hle, člověk se stal jako jeden z nás tím, že zná dobro i zlo. Ať jen nyní nevztáhne svou ruku a nevezme si ještě ze stromu života, aby tím jídlem nebyl živ navěky.“ Vykázal ho tedy Hospodin Bůh ze zahrady Edenu, aby obdělával půdu, z níž byl vzat. Vyhnal člověka a postavil východně od zahrady Edenu cheruby a ostrý blýskající meč, aby střežili cestu ke stromu života.
Závěrečné finále celé historie o ztrátě bezprostředního společenství s Bohem (ráje). Člověk, muž i žena, se ukrývá před Bohem, protože si uvědomuje, že není schopný před ním obstát. Poznání jim oběma otevřelo oči k tomu, že poznali svou zranitelnost, svou odcizenost a ubohost. Bůh jim ještě nabídl východisko. Přiznáním viny by byli mohli prarodiče situaci podstatně změnit, bohužel k tomu nenašli sílu.
Psychologicky velmi trefné vyprávění o tom, jak člověk má tendenci svalovat vinu na někoho či něco jiného (Adam na Hospodina a Evu, Eva na hada…). Bůh svým „soudem“ nad nimi jim ukazuje, čím je jejich jednání poškodilo, co znamená ztratit ráj. To, co pro ně v ráji mohlo být přínosem a radostí, se jim stává těžkým údělem. Nejtěžším údělem je však ztráta bezprostředního kontaktu s Bohem a hluboké narušení vztahu mezi nimi dvěma, mezi mužem a ženou. Překročení hranic, v nichž může člověk bezpečně užívat své svobody, vede vždy k tomu, že se to obrátí proti člověku. Eva je přes všechna omezení a potíže nositelkou a předavatelkou života. Bůh se jich nezříká, nýbrž je do nové situace vybavuje patřičným oděvem, ale ráj už je pro ně ztracen, protože jim už nelze důvěřovat. I když už nejsou schopni žít s Hospodinem v plném společenství, přesto jim zůstává základní povolání od Boha, Bůh se jich nevzdává, otevírá před nimi novou šanci, jež však pro ně znamená neustálý boj se sebou sama, dokud nebude opět nastoleno ono plné společenství člověka a Boha, tedy Boží království, Boží vláda.
Mk 6,30-34
Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.
Apoštolové se vrátili ze své úspěšné mise, nadšeni z uplatnění Ježíšova charismatu. Ježíš jim chtěl dopřát odpočinek, protože lidé se k Ježíšovi stále hrnuli, takže tam nebylo chvíli klidu ani na najezení. Každá rodina, každé pevnější společenství potřebují mít čas a prostor pro sebe. A Ježíš to ví, proto chce učedníkům dopřát soukromí se sebou, aby mohli být jen mezi sebou, aby mohli sdílet to, co prožili. Ale není jim přáno. A tak Ježíš zanechá učedníky a jde se věnovat zástupům, protože vidí jejich velkou duchovní nouzi. Někdy je těžké najít kompromis mezi oprávněnými nároky nejbližších a povinnostmi povolání.
