13. 2. 2022 – 6. neděle v mezidobí

Jer 17,5-8

Tak praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“

Výrok z knihy Jeremiáš připomíná Ž 1,3. V obou případech jde o chválu člověka, který ve svém životě počítá s Hospodinem, svůj život staví na důvěru k němu, na rozdíl od toho, kdo jedná opačným způsobem.

1 Kor 15,12.16-20

Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.

Pavel řeší problém nedostatečné víry Korinťanů ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který je prvotinou zmrtvýchvstání, jež se má naplnit na všech věřících. Představy Korinťanů o zmrtvýchvstání byly asi podobné pozdějším gnostickým názorům. Ježíš není jen velkou postavou, jen nositelem zvěsti o vykoupení, zjevovatelem pravdy, nýbrž tím, kdo skrze svou smrt a zmrtvýchvstání otevřel novou éru, překonal smrt a s ní spojený hřích, resp. zapletenost tohoto světa do zla. Proto Pavel říká, že pokud Ježíš nevstal z mrtvých, pak ono překonání smrti a hříchu/zla není reálné, nenaplnilo se. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, pak člověk i svět zůstávají tam, kde byli. Ježíšův stoupenec je pak skutečně „nejubožejší z lidí“, protože žije v iluzi něčeho, co není, a přitom je to to nejpodstatnější v životě.

Lk 6,17.20-26

Když Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: „Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí (ze svého středu), potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům. Ale běda vám, boháči, neboť (už) máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům.

Lukášovská varianta blahoslavenství, která jsou v v evangeliu podle Matouše součástí tzv. Horského kázání, je kratší a doplněná k blahoslavenstvím paralelními varovnými výroky (běda). Ti, kdo jsou na okraji společnosti, jsou v očích Božích cenní a jim platí otevřená budoucnost. Naopak ti, kdo užívají života plnými hrstmi, aniž by měli ohled na lidi na okraji, mají budoucnost uzavřenou – oni nemohou sdílet plnost života s Bohem, protože o ni ani o Boha prakticky nestojí. Výzva k radosti nad strázněmi života není výzvou k masochismu ani ke glorifikaci utrpení a pronásledování, nýbrž slovem naděje. To, co je v očích světa k ničemu, zavrženíhodné, to, čemu se lidé chtějí vyhnout, co pro ně nemá žádný smysl, o tom říká Bůh slovy Ježíšovými, že není zapomenuto, že věrnost Bohu i v obtížných situacích smysl má. Blahoslavenství a varování však nejsou určena jen pro „věčnost“, nýbrž jsou slovem do současné situace – jako útěcha i jako výzva ke změně situace. Ježíš staví to, čeho si lidé na tomto světě nejvíce, na hlavu. Vytváří nový hodnotový systém. Bohužel ani jeho učedníci až dodnes ho v mnohém neberou až tak moc vážně.