13. 3. 2022 – 2. neděle postní
Gn 15,5-12.17-18
Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!“ – a dodal: „Tak (četné) bude tvé potomstvo!“ (Abrám) Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého. (Znovu) mu pravil: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví.“ (Abrám) řekl: „Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?“ (Bůh) mu řekl: „Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku nebo holoubě.“ (Abrám) mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň. Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle – dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!“
Abrám uvěří Hospodinu, ačkoliv pro to nemá žádnou racionální ani zkušenostní oporu. Jeho ochota věřit tomuto do nedávna pro něj neznámému Bohu jej činí podílníkem na Božím bytí, což je označeno slovem spravedlivý. Abrám (posléze Abrahám) se stává Božím partnerem a Bůh na potvrzení toho s ním uzavírá smlouvu skrze oběť. Rozhodující moment Boží přítomnosti je však Abrámovi odepřen, neboť upadne do hlubokého spánku. Boží tajemství zůstává pro člověka stále tajemstvím, jak spánek symbolizuje. Bůh se zavazuje příslibem Abrámovi; ten se však vztahuje až na potomstvo. Abrahám je opravdu prototypem věřícího člověka, jenž mnoho skutečností může zakoušet jen ve víře, jen v doufání.
Flp 3,17-4,1
Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!
Pavel píše do obce, která mu byla velmi milá a která mu dokázala pomoci. Pavel své adresáty varuje před těmi, kdo nově uvěřivším z pohanství komplikují přístup k Bohu skrze Krista tím, že je chtějí napřed alespoň základně začlenit do Izraele. Pavel používá ve svém odsudku jejich názoru v následujících verších dost nevybíravá slova. Proti důrazu na „fyzickou“ náležitost k Izraeli staví Pavel přináležitost do Božího království, do vlasti v nebi. Jak moc mu záleží na adresátech, je zřejmé ze závěrečného oslovení. Stát pevně v Pánu znamená věřit a důvěřovat v Ježíše Krista a jeho moc kříže, byť se to zdá jako nesmysl.
Při pohledu na současnou válku osobně zažívám zkušenost, jak moc je to těžké. Bůh jako by nic nedělal, Putin a jeho nejbližší svita ničí životy vlastních lidí i Ukrajinců a konce to nebere. Je to opravdu těžké přijmout tváří v tvář utrpení lidí, kteří nejsou abstraktní, ale na dosah.
Lk 9,28b-36
Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli.
Před trpkou zkušeností ukřižování v Jeruzalémě Ježíš zjevuje svým vybraným učedníkům, kdo vlastně je a jaká je jeho i jejich budoucnost. Je to pro ně šok a stejně moc nechápou, co to všechno znamená. Petr i jeho druzi v této rozhodující chvíli spí, podobně jako tomu bude v Getsemanech. Podobně se to objevuje už ve Starém zákoně např. u Adama, Abraháma, Jákoba. Spánek není je znamením nějaké fyzické únavy, nýbrž jejich ještě neschopnosti a nepřipravenosti přijmout tajemství Ježíšova poslání, tajemství Boha v Ježíši. To se ostatně potvrdí i v Petrových slovech, jenž jako by chtěl zadržet čas, nevracet se do reality, která je čeká. Tu je však třeba respektovat, jak se ukazuje ve slovech, která jsou jim sdělena z oblaku. Ježíš je vyvolený Boží Syn – na tomto místě je znovu potvrzeno zjevení jeho totožnosti při křtu, avšak již s příkazem jej poslouchat, jej následovat. Ježíšovo Boží synovství je darem pro lidi, ale také závazkem je přijmout a jít Ježíšovou synovskou cestou.
