Pondělí 13. 3. 2023 – 3. týden postní
2 Král 5,1-15a
Náman, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána vlivným mužem a váženým pro vítězství, které Hospodin popřál skrze něj Aramejcům, ale byl malomocný. Když jednou Aramejci vyšli v houfech k nájezdu, zajali z izraelské země malou dívku, která se stala služkou u Námanovy ženy. Řekla své paní: „Kéž by byl můj pán u proroka v Samaří, ten by ho zbavil jeho malomocenství.“ Náman to šel oznámit svému pánu: „Tak a tak mluvila dívka z izraelské země.“ Aramejský král řekl: „Nuže, jdi tam, pošlu dopis izraelskému králi.“ Náman šel a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šiklů zlata a desatero svátečních šatů a přinesl izraelskému králi dopis tohoto znění: „Zároveň s tímto dopisem posílám k tobě svého služebníka Námana, abys ho zbavil malomocenství.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl svůj šat a zvolal: „Copak jsem Bůh, abych rozhodoval o životě a smrti, že ke mně posílá člověka, abych ho zbavil malomocenství? Je zřejmé, sami to vidíte, že hledá proti mně záminku!“ Když se Elizeus dozvěděl, že si izraelský král roztrhl šat, poslal k němu vzkaz: „Proč sis roztrhl šat? Ať přijde ke mně a pozná, že je v Izraeli prorok.“ Náman tedy přijel se svým spřežením a vozem a zastavil se u dveří Elizeova domu. Elizeus poslal k němu posla se vzkazem: „Jdi se umýt sedmkrát v Jordáně a tvé tělo se obnoví; jdi a budeš čistý!“ Náman se rozhněval a odcházel se slovy: „Řekl jsem si: Jistě mi vyjde vstříc a osobně přede mnou bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, vztáhne ruku k nemocnému místu a zbaví mě malomocenství. Copak nejsou lepší Abana a Parpar, řeky damašské, než všechny vody izraelské? Nemohl bych se umýt v nich, abych byl čistý?“ Obrátil se s hněvem a odcházel. Tu přistoupili jeho služebníci a domlouvali mu: „Otče, kdyby ti prorok nařídil něco nesnadného, neudělal bys to? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý!“ Sestoupil tedy a ponořil se do Jordánu sedmkrát podle nařízení Božího muže a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: „Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“
Prorok Elizeus (Elíša) byl nástupcem proroka Eliáše. Jsou mu tradicí připisovány všelijaké zázračné činy, a to zejména v 2. knize Královské. Jeho působení se stejně jako proroka Eliáše vyznačuje značným univerzalismem. Neřeší, zda ten, komu má pomoci, je jeho soukmenovec nebo cizinec, a v Námanově případu dokonce člověk ze znepřátelené země. To nakonec vede k tomu, že se ze znepřáteleného člověka, pohana, stává ctitel Hospodinův. Náman ovšem musí projít i určitým procesem pokory. Zdraví si chtěl víceméně koupit, a najednou je konfrontován se skutečností, že peníze ani bohatství mu nic nezajistí, že nelze každého uplatit, že není tak mocný a zajímavý, jak si myslí, a proto se zdráhá učinit tak jednoduchou věc, jako se vykoupat v Jordánu. Naštěstí má kolem sebe lidi rozumné, kteří jej nakonec přesvědčí, aby se podvolil a udělal, co mu bylo doporučeno.
Často to nejjednodušší řešení se nám zdá tak jednoduché, že mu nedůvěřujeme podobně jako Náman. Očekáváme, že se budou dít bůhví jaké věci, ale situace po nás vyžaduje jen něco úplně obyčejného a právě do toho se nám nechce. Ale když už to učiníme a zjistíme, že to funguje, měli bychom stejně jako Náman vzdát Bohu chválu a dík. Nic v našem životě není samozřejmé a všechno dobré je velkým darem.
Lk 4,24-30
Když přišel Ježíš do Nazareta, řekl lidu v synagoze: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Evangelista Lukáš nám staví před oči jako začátek Ježíšovy veřejné činnosti jeho kázání v nazaretské synagoze. Po počátečním Ježíšově úspěchu a nadšení účastníků bohoslužby se situace prudce obrací, protože Ježíš svým posluchačům nastavuje zrcadlo svou nepřímou kritikou. Odkazuje na proroky Eliáše a Elizea (Elíšu), kteří svou zázračnou moc neuplatňovali primárně na svých soukmenovcích, nýbrž na pohanech, a to z Boží vůle. Tím svým adresátům dává Ježíš de facto najevo, že pouhá příslušnost k vyvolenému národu není žádnou zárukou pro Boží přízeň. Boží přízeň si nelze nárokovat, tu může člověk jen pokorně přijmout.
Původ, vzdělání, vychování, příslušnost k nějaké skupině (náboženské, etnické, společenské…) nedělají člověka v očích Božích cennějším, než jím je někdo jiný. Bůh si cení jiných věcí než lidská společnost. Nejde o to, že by vzdělání, kultura, příslušnost k nějaké skupině, plnění povinností nebyly hodnotné a důležité pro život člověka, ale samy o sobě nevedou člověka blíž k Bohu a nelze kvůli nim očekávat nějaké výsadní postavení v Boží lásce.
Žádný prorok není vítaný ve své vlasti, čili doma není nikdo prorokem. Proč vlastně? Proč má člověk nedůvěru k těm, co zná, a očekává mnoho od jiných, známějších, věhlasnějších než jsou lidé z blízkého okolí, i když třeba říkají totéž a jednají stejně? Leckdy jsou v tom předsudky, leckdy únava z blízkých, protože je známe a nic od nich už neočekáváme, leckdy touha po podílu na něčem novém, po senzaci, po vzrušení, po změně…. I s tím musí prorok počítat, a pokud není přijat, tak jako Ježíš projít a jít dál.
