Úterý 13. 4. 2021 – 2. týden velikonoční
Sk 4,32-37
32Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. 33A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše «Krista» a veliká milost byla na nich všech. 34Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli 35a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. 36Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ‚syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, 37měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů.
Autor Skutků tu charakterizuje ideální podobu církve, jak by měla opravdu vypadat a co je jejími podstatnými rysy: jednota zaměření (jedno srdce, jedna duše), hlásání, solidarita a vzájemný respekt. Ve Sk 2,42 je připojeno ještě apoštolské učení, modlitba a lámání chleba. Pak na členech církve může spočívat naplno Boží milost. Důležité je, že „nikdo netrpěl nouzí“, že existovala vzájemná ohleduplnost, starost o sebe navzájem, i když to nemuselo znamenat, že se všem dařilo dobře. Ani v prvotní jeruzalémské obci nefungoval jakýsi křesťanský komunismus a nekonfliktní jednota (jak plyne posléze ze 6. kapitoly). Společenství majetku mohlo na začátku být, ale rozhodně ne v tak absolutní podobě, jak to autor idealizovaně popisuje. Apoštol Pavel v Listu Římanům mluví o sbírce, kterou pořádal a jejíž výtěžek chce přivést do Jeruzaléma na podporu jeruzalémských křesťanů. Z toho je jasné, že obec v Jeruzalémě se dělila o to nejpodstatnější, že zápasila s ekonomickými a existenčními problémy. Ale v solidaritě jedněch k druhým.
Solidarita, vzájemný respekt, společná modlitba, hlásání a jednota v zaměření jsou charakteristikami, které jsou dodnes pro církev zásadní. Pak i dnes na ní spočívá Boží milost.
Tento text, jen v poněkud zkrácené verzi, se četl i v neděli.
Jan 3,7b-15
7Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. 8Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ 9Nikodém mu odpověděl: „Jak se to může stát?“ 10Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi učitel Izraele, a toto nevíš? 11Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli, a vy naše svědectví nepřijímáte. 12Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské? 13Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, «který je v nebi». 14A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, 15aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“
Čtení z evangelia pokračuje v rozhovoru Ježíše s Nikodémem. Nikodém se v tomto rozhovoru stává reprezentantem těch, kdo Ježíšovo učení nechápou. Po své otázce se z dalšího rozhovoru vytrácí a evangelistovi pak jde především o konfrontaci Ježíše, jeho poslání a osudu s odmítnutím ze strany Židů. Jde o narození z Ducha (tedy o věc nebeskou), k němuž nemá Nikodém žádný klíč. Narození z Ducha je možné jen tehdy, pokud člověk přijme Ježíše a paradox jeho poslání, jež nakonec spočívá ve smrti na kříži, na niž poukazuje velmi nečekaný odkaz na knihu Numeri 21,6-11.
Pochopení Božího jednání a záměru může zprostředkovat pouze ten, kdo pochází z nebe, totiž Syn člověka (zároveň syn Boží), který ovšem prochází paradoxním pozemským vyvýšením, tj. smrtí na kříži. Pro pozemsky, tedy „normálně“ smýšlejícího člověka je smrt na kříži těžko přijatelná skutečnost, a přesto je to skutečnost nebeská, totiž záchranné Boží jednání pro člověka. Podobně jako byl na záchranu člověka na poušti vyvýšen had (tedy právě příčina smrti Izraelitů), tak bude zcela paradoxně na záchranu člověka vyvýšen Syn člověka na kříž. Ve verši 15 se objevuje odkaz na víru a věčný život. Božím cílem je, aby člověk měl věčný život, tedy trvalé společenství s Bohem. To je darem pro toho, kdo se odváží věřit v paradox kříže.
