Sobota 13. 7. 2024 – 14. týden v mezidobí

Iz 6,1-8

Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Každý měl šest křídel: dvěma si zastíral tvář, dvěma si zastíral nohy a dvěma létal. Jeden volal na druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizí tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“

Setkání s Boží velikostí je těžko popsatelným zážitkem, který v člověku probouzí posvátnou bázeň. Bůh je nejen blízký, ale také všepřesahující, vymykající se jakékoliv lidské představě. Pouze lem Božího roucha naplňoval svatyni, jeruzalémský Chrám, jeden z divů světa. Jak mohutný musel Boží trůn a postava na něm být, když k naplnění svatyně stačil lem roucha! Vše je zahaleno dýmem, nejspíš kadidlovým, a nad tím se vznášejí serafové a provolávají slávu Hospodinu (ozvěnu jejich vzývání máme ve mši – trojí zvolání „svatý“, tzv. trishagion). Setkání s Boží velikostí a velebností odhaluje nesrovnatelnost lidského a Božího bytí, jež prorok vyjadřuje pokorným vyznáním, že on sám i ostatní jsou lidmi nečistých rtů. Vidění Boha (tj. setkání s živým Bohem tváří v tvář) bylo spojeno se smrtí, protože žádný smrtelník nemohl ustát Boží přítomnost, a přece prorok nepropadá smrti, nýbrž je očištěn, tedy uschopněn k plnému setkání s Bohem, povolán k životu a k pověření posláním. Prorok na to odpovídá přijetím výzvy. Bůh očišťuje, Bůh povolává, chce život člověka, ale nemůže umenšit svou velikost. Pro člověka to leckdy znamená zděšení a útěk. Snad i proto se Bůh vtělil, a tak svou velikost „umenšil“, skryl.

Mt 10,24-33

Ježíš řekl svým apoštolům: „Není žák nad učitele ani služebník nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a služebník jako jeho pán. Když nazvali Belzebubem hospodáře, čím spíše jeho lidi! Proto se jich nebojte! Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“

Ježíš dodává svým učedníkům odvahu, protože ví, že je nečeká lehký osud. Ale jsou v Boží ruce. Tomu se dobře věří, když člověku nic nehrozí, ale když dojde na lámání chleba, je to mnohem těžší. Je třeba, abychom se k této víře vrátili, i když nás tady nepronásleduje světská moc. Je třeba se oprostit o strachu typu „co tomu lidé řeknou, co si o mně pomyslí“ a nebát se jít se svou kůží na trh, stát za svým přesvědčením a nebát se ho vyslovit. Za víru není třeba se stydět, víru je na místě prezentovat, ale s úctou k druhému, který je třeba jiného mínění.

Ježíš uklidňuje své učedníky a varuje je před přehnanou starostí o život. Je třeba mít srovnaný žebříček důležitých věcí v životě.