Neděle 13. 8. 2023 – 19. neděle v mezidobí

1 Král 19,9a.11-13a

Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Tenhle text mám moc ráda. Hora Choreb (Horeb, Oreb), tedy Sinaj, je spojena s darem Zákona, hromy a blesky, dýmem a bázní lidu, Mojžíšovou přítomností v odloučení a nakonec i se zlatým teletem. Je to tedy hora posvátná, zároveň i hora hrůzy a bázně. Eliáš k ní utíká před hrozbou smrti od Jezabely, manželky krále Achaba, a to 40 dní a nocí. Cestou zemdlí a chce zemřít, ale Hospodin jej prostřednictvím anděla, svého posla, posílí potravou natolik, že k hoře dojde. Na hoře se odehrají stejné přírodní efekty jako za Mojžíše, ovšem s tím rozdílem, že nejsou symbolem Boží přítomnosti. Symbolem Hospodinovy přítomnosti je jemný vánek, pohlazení. Eliáš poznává jinou tvář Boží, onu jemnou, laskavou a útěšlivou. To ovšem neznamená, že Bůh nemá požadavky. O tom sice dnešní text už nemluví, ale tento jemný a laskavý Bůh pošle Eliáše zpět do prostředí, z něhož utekl, s jasným úkolem.

Bůh nabízí různé projevy své přítomnosti, snad aby si lidé nedělali nárok, že ho mají v hrsti, k dispozici, že jsou mistry na Boží přítomnost. A také aby vnímali různé aspekty jeho přítomnosti, jež reagují na situaci člověka. Bůh je vždy překvapením, nelze vyčerpat jeho poznání, vždy bude jiný, než si člověk na základě své zkušenosti myslí, než si interpretuje jeho přítomnost. A to je nádherné,ne?

Řím 9,1-5

Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus – Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky! Amen.

Kapitoly 9-11 v Listu Římanům jsou velmi specifické, protože v nich se apoštol Pavel vážně zabývá otázkou spásy Izraele, a to s velkým citem pro Izrael. Úvodní pasáž celého textového celku to naznačuje. Pavel upouští od polemického tónu a obviňování Židů, jak je to třeba velmi výrazné v 1 Tes, a hledá odpověď na to, proč Izrael jako celek neuvěřil v Ježíše Krista, jak je to v tomto ohledu s Boží vůlí, božími přísliby. Pavel se nezříká svého původu, svého východiska a vyjadřuje lítost nad situací Izraele ve vztahu k Boží vůli projevené skrze Ježíše Krista. Boží zaslíbení platí nadále, Izrael není zavržen jako takový, vždyť Ježíš je jedním ze synů Izraele.

Pavlova situace není tak výjimečná a mnozí ji také zažili či zažívají, i když možná v trochu jiném kontextu. Rozejít se s vlastním prostředím není vůbec snadné a člověk si vždy klade otázku „co s tím“. Stejně jako Pavel člověk nemůže zradit své přesvědčení, své poznání, svou víru, k níž dospěl, na druhé mu rozpor s vlastním prostředím není lhostejný, protože se cítí za ně zodpovědný a je s ním svázán mnohými svazky společné minulosti. lásky a přátelství.

Mt 14,22-33

Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn.“

Chtělo by se říci „malověrný Petr“. Ale tak snadné to není. Petr byl opravdu možná typem člověka, který dřív jedná než přemýšlí, ale zároveň je to téměř vždy on, kdo vnáší dynamiku do dění. Má odvahu začít něco nového, vykročit na nejistou cestu. Občas mu u toho dojde dech. Jako v této scéně, kdy se začne topit, protože přecenil své síly. Ježíš ho ale nenechá v rejži a zachrání ho, pomůže mu překonat strach a nejistotu. Uvažovat před tím, než člověk něco udělá, je chvályhodné a důležité, ale občas je třeba mít odvahu vykročit z lodi na nejistou hladinu, okusit novou situaci, i když se může člověk začínat topit. Kdo to nezkusí, nezažije Boží pomoc, neudělá zásadní zkušenost, zůstane stát na místě a sedět v teple.

V textu jde hlavně o poznání Ježíše. Kým skutečně je. Petr je názorným dokladem Ježíšovy moci, Ježíšovy autority a identity. Scénu s Petrem, který se odváží vstoupit na hladinu, má pouze Matoušovo evangelium. Patří k jeho speciálním petrovským perikopám.