Úterý 13. 8. 2024 – 19. týden v mezidobí
Ez 2,8-3,4
Tak praví Hospodin: „Ty, synu člověka, slyš, co ti pravím, a nebuď vzpurný jako toto vzpurné plemeno; otevři ústa a jez, co ti dám.“ Viděl jsem ruku vztaženou ke mně, a v ní svinutou knihu. Rozvinul ji přede mnou; byla popsána uvnitř i zvenčí. Byly v ní napsány žalozpěvy, vzdechy a bědy. Tu mi řekl: „Synu člověka, cokoli se ti dostane, jez; sněz tuto knihu a jdi a mluv k synům Izraele!“ Když jsem otevřel ústa, dal mi sníst tu knihu a řekl mi: „Synu člověka, nasyť své břicho a naplň své útroby touto knihou, kterou ti dávám!“ Snědl jsem ji a zesládla mi v ústech jako med. Pak mi řekl: „Synu člověka, jdi k Izraelovu domu a mluv k nim moje slova.“
Prorok Ezechiel tu reprezentuje lidi jako takové (syn člověka – člověk). Hospodin ho vyzývá k jinému jednání, než jak se lidé běžně chovají vůči Bohu tím, že nerespektují jeho ustanovení. Musí spolknout a pozřít všechny nářky a bědování, knihu utrpení, jež je naplněna do krajnosti (popsána z obou stran). Jde o knihu nářků Boha nad Izraelem, nad jeho nevěrností, ale snad i o nářky a žalozpěvy lidí obracejících se k Hospodinu. Jde však o knihu od Hospodina, která se Ezechielovi v ústech změní ve sladkost: to, co přichází od Hospodina, i to, co dopouští, se pro věrné mění v něco smysluplného, co když člověk přijme, tak může jít dál. Ezechiel je naplněn Božím slovem, je jím nasycen a musí tato Boží slova nést dál, je poslán, aby oslovil vyhnance v Babyloně, aby je zbavil falešných nadějí, aby je přiměl ke zpytování svědomí a změně smýšlení.
Mt 18,1-5.10.12-14
Učedníci přišli k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně v nebeském království největší?“ Tu zavolal dítě, postavil ho před ně a řekl: „Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království. Kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten je v nebeském království největší. A kdo přijme jedno takové dítě kvůli mně, mne přijímá. Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce. Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných.“
Zkrácený text je z další Ježíšovy řeči v rámci evangelia podle Matouše. Jde o řeč k učedníkům a o pravidla života v církvi. Ježíš dává učedníkům za vzor dítě, tedy onu bytost, která ve starověku nehrála v myšlení lidí žádnou vlastní roli, nýbrž byla jen nedospělým člověkem, jehož úkolem bylo vyrůst a naplnit očekávání rodiny. Ježíš přisuzuje dítěti jeho vlastní důstojnost a oceňuje jeho kvality jako bytosti nevinné, otevřené, očekávající, vnímavé a poslušné. Dítě nemělo žádná práva. Učedník je povolán, aby se postavil na stejné místo, nečinil si žádný nárok a vše přijímal jako dar.
Ježíš se ztotožňuje s těmi nepatrnými, s těmi, od nichž svět nic nečeká, kteří však mohou dojít ve své skromnosti a otevřenosti mnohem dál, kteří mohou vidět Boha, žít v jeho a z jeho blízkosti. Bůh hledá ty, kteří jsou v očích společnosti ztracení, zbyteční, neproduktivní, dokonce hříšníci. Bůh miluje každého, ale ti na okraji mu obzvlášť leží na srdci, protože jich se nikdo neujímá.
To Ježíš klade na srdce svým učedníkům, oni se mají chovat jako on i jako Bůh. V těch nepatrných se totiž mohou setkat s ním i s Otcem a prožívat s nimi radost z nalezení.
