Středa 12. 1. 2022
1 Sam 3,1-10.19-20
Chlapec Samuel přisluhoval Hospodinu pod Elim. Hospodin mluvil v té době zřídka a vidění nebylo časté. Jednoho dne spal Eli na svém místě; oči se mu počaly kalit, takže přestával vidět. Hospodinova lampa nebyla ještě zhasnuta a Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát. Hospodin zavolal podruhé: "Samueli!" Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volal Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: `Mluv, Hospodine, ylo zaytvůj služebník poslouchá.'" Samuel tedy šel spát na své místo. Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar, takže celý Izrael od Danu až po Beršebu poznal, že Samuel byl ustanoven Hospodinovým prorokem.
To je neuvěřitelně krásný příběh o tom, jak Bůh překračuje lidské představy a důstojnost. Bůh se nezjevuje knězi Elímu, váženému reprezentantu vyvoleného lidu a vyvolenému služebníku Božímu, nýbrž chlapci Samuelovi. Tím se otevírá to poslání, které má Samuel naplnit a pro které se ho jeho rodiče vzdali. Bůh si volá své služebníky, kdy chce a jak chce. Je důležité rozpoznat jeho volání, což může být i pomocí druhých. Druzí nemohou sice určovat Boží vůli pro nás, ale mohou nám pomoci jí porozumět. Proto je důležité s těmi, k nimž má člověk důvěru, mluvit. Sami jsme v podobné situaci jako Samuel, často nerozumíme tomu, co se kolem nás děje, co je nám skrze dění sdělováno. Proto se potřebujeme ptát, proto potřebujeme mluvit s druhým, především s někým, kdo má zkušenosti, abychom pochopili, že nám Bůh cosi sděluje, cosi nabízí. Tím, že se ptáme, tím, že mluvíme, tak už si věci ujasňujeme. Kněz Elí „nesloužil“ Samuelovi k ničemu jinému než k pochopení, že je oslovován, že ho Bůh volá. Co bylo obsahem toho oslovení, už musel Samuel interpretovat sám.
Mk 1,1,29-39
Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy.
Ježíš přichází se svými učedníky do domu Šimona a Ondřeje, kde je nemocná Šimonova tchyně. V tehdejší době žily rodiny pohromadě (v Kafarnau se dochovaly základy takových domů, resp. domovních bloků, kde žila společně rodina, tedy třígenerační velkorodina příbuzných). Základy údajného Petrova domu se tam dodnes ukazují. Ježíš Petrovu tchyni uzdraví, takže ona je schopná se ujmout svých hostitelských povinností.
Tato Ježíšova uzdravující moc samozřejmě vyvolává senzaci a brzy je obklopen lidmi žádajícími pomoc (uzdravení, očistění…). Ježíš se i nadále distancuje od zla a falešné reklamy. Ježíš zástupům slouží a uzdravuje, vrací zdraví, vnitřní pokoj a naději. Vydává ze sebe mnoho síly, a proto ji také potřebuje načerpat a odchází do ústraní, aby byl sám a mohl se ponořit do vztahu s Otcem. Jeho učedníci to zatím příliš nechápou, jistě jim lichotí Ježíšova popularita (stín této slávy padá přece i na ně), tak se ho snaží přivést opět doprostřed davu. Ježíš však nevidí své poslání v budování vlastní popularity, nýbrž v hlásání evangelia. Uzdravování a další činy k tomu patří jako důkaz Boží blízkosti i jako důkaz Ježíšova pověření.
Činnost je velmi důležitá a není jí nikdy konec, nikdy dost – vždycky se dá najít něco, co je ještě třeba vykonat. Ale to nejde do nekonečna. A k tomu člověk není stvořen. Bůh odpočinul sedmého dne, Ježíš odchází do samoty, aby se modlil – o to víc potřebuje člověk s omezenými silami obnovovat své zdroje v tichu a samotě, ve spočinutí v pokoji, radosti a uvolnění.
