Pátek 14. 10. 2022 – 28. týden v mezidobí

Ef 1,11-14

Bratři! Skrze Krista jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. (Tak máme sloužit k tomu,) aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha Svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. (Duch) je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. (Tak se dovrší) naše vykoupení, (protože si nás) Bůh získal jako svůj majetek, (abychom sloužili) ke chvále jeho božské velebnosti.

Základním sdělením je, že jsme Božím majetkem, což je však něco zcela jiného, než když člověk má majetek. Být Božím majetkem znamená patřit k němu, být součástí jeho moci lásky. Být Božím majetkem neznamená ztratit svou svobodu a autonomii. Naopak. Nabízí nám to ale možnost se na Boha spoléhat, (protože mu patříme, takže on se nás nevzdá) a jednat s odvahou a důvěrou. Nebudeme to jen my, kdo jedná, ale Bůh v nás.

Lk 12,1-7

Kolem Ježíše se shromáždilo tak obrovské množství (lidí), že se div neušlapali. Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví! Nic není zahaleného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Proto všechno, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pošeptali do ucha za zavřenými dveřmi, bude rozhlášeno ze střech. Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci!“

Ježíš varuje své učedníky před pokrytectvím, před dvojí morálkou, a dodává jim odvahy v konfrontaci s těmi, kdo je nepřijímají, ba nenávidí a snaží se je umlčet. Bůh zůstává s nimi, i když se to tak navenek nemusí jevit. Bůh člověka neopouští, vyžaduje však od člověka odvahu se na to spolehnout, což neznamená, že se člověku bude dařit jen dobře. To je pro člověka leckdy velmi těžké, protože vyžaduje, aby jako Job přiznal, že Božímu řízení není schopen zcela porozumět, aby to i vnitřně přijal. Není nic důležitějšího, ale po pravdě ani těžšího než spoléhat se na Boha, když věci nejdou podle našich představ a sebelepších úmyslů. Nyní je výsostný čas osvědčit své spolehnutí na Boha, čelit všemu černému vidění a katastrofickému myšlení pozitivním svědectví důvěry a naděje, která ovšem není založena na iluzi, na růžových brýlích, na neochotě vidět realitu takovou, jaká je, nýbrž na pevné důvěře, že pánem světa je přese všechno Bůh.