Pondělí 14. 10. 2024 – 28. týden v mezidobí

Gal 4,22-24.26-27.31-5,1

Bratři! Stojí v Písmu: ‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘ Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka. Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘ Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.

V konfrontační interpretaci Abrahámova dědictví tu Pavel poměrně nečekaně obrací smysl vyprávění o Sáře a Hagar. To muselo být pro Židy i křesťany ze židovství (zejména pro Pavlovy misijní konkurenty) šokující. Izák je dítětem zaslíbení, k němuž se Židé vztahovali jako praotci, tedy jako k někomu, kdo stojí na počátku jejich víry, jejich vyvolení. Pavel toto vyvolení převrací a přisuzuje je křesťanům, když je staví do pozice Sáry (neplodné) a Izáka jako Božího vyvoleného. Židy pak ztotožňuje s egyptskou Sářinou služkou/otrokyní Hagar, která porodila Abrahámovi syna na základě lidského kalkulu, nikoli zaslíbení. Posunout Židy, lid vyvolení a zaslíbení, do pozice pohanů a pohany (křesťany z pohanství) do pozice synů vyvolení znamenalo převrátit celé myšlení a muselo nepochybně u stoupenců židovství nutně narazit. Pavlovi však šlo především o Galaťany a jejich svobodu.

Hlavním tématem je svoboda, a to svoboda od hříchu, svoboda vyvolení, přináležení k vyvolenému lidu. Vyvolení znamená vstup do úzkého společenství s Bohem, do plné svobody dobra a lásky.

Lk 11,29-32

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“

Ježíš se vyjadřuje kriticky ke svým současníkům a srovnává jejich negativní postoje s pozitivními reakcemi lidí v minulosti na Boží nabídky skrze jeho vyvolené (Šalamoun-královna ze Sáby, Jonáš-Ninivané). Sám sebe označuje titulem Syn člověka a přirovnává se k Jonášovi, který byl Božím znamením pro obyvatele Ninive. Právě oni pohané (Ninivané a královna ze Sáby), kteří se sklonili před Bohem, budou soudci těch, kteří si myslí, že jsou Božím vyvoleným lidem, a tudíž mají budoucnost zajištěnu. Ježíšova moudrost přesahuje moudrost Šalamounovu, je to moudrost Boží, moudrost pokory a lásky.

Možná i našimi soudci budou ti, o nichž si myslíme, že jsou vedle, nad něž se cítíme povzneseni, protože ctí dobro a usilují o ně leckdy víc než my. Ježíšova slova nejsou výhrůžkou, nejde o soud jako takový, nýbrž o obrácení. Možná si myslíme podobně jako Ježíšovi současníci, že žádné obrácení nepotřebujeme, protože jsme přece věřící. Obrácení srdce je však něco jiného než připomínání si vlastní hříšnosti a nedostatečnosti. Obrácení srdce znamená nalezení důvěry a radosti, vděčnosti a naděje. K tomu jsme voláni, k tomu nás Ježíš vyzývá.