3 Jan 5-8
Můj drahý (Gáje), jednáš, jak se sluší na věrného (křesťana) ve všem, co prokazuješ bratřím, a to i cizím. Ti veřejně ve shromážděních věřících mluvili o tvé lásce. A bude to od tebe pěkné, když je (zase tak) vybavíš na cestu, jak je to hodné Boha. Neboť se vydali na cesty pro (Ježíšovo) jméno a neberou nic od pohanů. Je to přece naše povinnost, abychom se takových lidí ujímali. Tak budeme mít účast v jejich práci při (hlásání) pravdy.
Pohostinnost je jedním z důležitých kroků k navázání hlubších kontaktů. Je výrazem zájmu o druhého, solidarity s ním i podílem na jeho životním poslání. Privatizace života je výrazně negativním rysem západní společnosti. Raně křesťanští misionáři podobně jako příslušníci esejců se spoléhali především na pomoc od souvěrců, protože na tuto pomoc byli ve světě, jenž byl jinak nastaven, odkázáni. Dnes má tato pohostinnost i jiné podoby než jen přijetí do domu, ale je stále nutná – pohostinnost a štědrost jsou velikým zdrojem štěstí a radosti. Jak říká Benno Beneš: „Máš jenom to, co jsi rozdal“. Lidský rozum u toho nemusí přijít zkrátka, jak by se mohlo zdát. Apoštol Pavel píše v 2 Kor 9,7: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí nebo z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘“. K tomu je dobré si přečíst i 2 Kor 8,11-15.
Evangelium – Lk 18,1-8
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: `Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘„ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Je třeba se stále modlit a neochabovat. Copak potřebuje Bůh, abychom stále dokola opakovali své prosby? Podle tohoto podobenství s neodbytnou vdovou a liknavým soudcem to tak téměř vypadá. Čím víc budeme do Boha hučet, tím větší máme šanci, že nám vyhoví. Nicméně dobře víme, že takhle to nefunguje.
Je dost obtížné najít správný vztah k prosebné modlitbě, abychom nepřesvědčovali sami sebe o něčem, co není, na jedné straně (Bůh mě musí vyslyšet a vždycky vyslyší, chyba může být jen na mé straně) a na druhé nepovažovali prosebnou modlitbu za modlitbu k ničemu, protože nás Bůh stejně nevyslyší, on si přece dělá, co chce. Nechci srovnávat Boha s rodiči, kteří také nevyslyší každou prosbu svého dítěte, protože oni rozhodují s větší znalostí o tom, co mu je a co mu není ku prospěchu, protože to sice je do jisté míry pravdivá analogie, ale také docela pěkná obezlička, výmluva, když modlitba nedojde svého naplnění. A člověkovu frustraci to tak jako tak nezmenšuje.
Je třeba si napřed uvědomit, co je vlastně modlitba: není to jednoduše rozhovor, protože mluvíme jen my a Boží odpověď, kterou se někdy domníváme slyšet, vnímáme skrze své smysly a svůj rozum, tedy zprostředkovaně a tím pádem s možností velkého zkreslení („co se bábě chtělo, to se jí i snilo“). Modlitba (prosebná) je především odevzdáním, aktem důvěry, spolehnutím se – nikoliv na to, že Bůh udělá to, co já si tolik a většinou opravdu nezištně přeji: i když se naše prosby většinou v tomto ohledu vztahují na naše blízké, příbuzné a přátele; a je pro nás nevýslovně obtížné vidět jejich utrpení či problémy a nemoci je změnit. Prosebná modlitba je naopak spolehnutím na to, že Bůh mne i je miluje, že mu není lhostejné, co se děje. Bůh není kouzelným dědečkem, automatem na splněná (byť sebezbožnější) přání. Je třeba vzít to utrpení či problémy vnitřně na sebe, nechat se tím zasáhnout, přimět se k akci a proměnit se i ve vztahu k Bohu.
Často přemýšlím o přímluvných modlitbách při mešní liturgii – jak moc si vlastně uvědomujeme, zač prosíme, jak moc nás to skutečně zasahuje, jak moc za nimi osobně stojíme. Leckdy jsou to jen slova, která kolem nás plynou, a my se k nim mechanicky připojujeme.
To, co nám vadí většinou nejvíc, je naše bezmoc tváří v tvář situaci druhých nebo pocit jakési nespravedlnosti osudu, pokud se to týká nás samých. Od toho se musíme vnitřně osvobodit. Proto končí celá pasáž v evangeliu zvláštní otázkou „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Promění nás naše modlitba ve vztahu k Bohu? Najdeme skrze ni v sobě víc lásky a hlubší víru a důvěru k Bohu? Přijali jsme své vyvolení k službě víry?
