Úterý 14. 11. 2023 – 32. týden v mezidobí

Mdr 2,23-3,9

Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jako obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci. Duše spravedlivých však jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají.

I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.2

Bůh si přeje trvalé společenství s člověkem, v pozemské realitě není toto společenství realizovatelné naplno jak pro lidskou omezenost, tak pro zlo, které je zde přítomné, na němž se člověk vždy nějak podílí. Lidskou smrtí život nekončí, a tak všichni, kdo poctivě věří v Boha, i ti, kdo žijí dobrý život, kdo se dávají druhým k dispozici, se tohoto plného společenství dožijí.

Lk 17,7-10

Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“

Tato Ježíšova řeč je varováním pro ty, kdo si chtějí dělat zásluhy ze své služby, z toho, co dělají pro druhé, pro společnost, pro církev. Člověk je povolán k práci, k životu ve společenství s druhými, ke službě obecnému dobru. To samozřejmě vyžaduje jeho nasazení, je leckdy vyčerpávající prací, ale ani to neopravňuje člověka, aby se stavěl do pozice někoho, kdo je nad druhými. Samozřejmě že má nárok na odpočinek (i v podobenství se onen služebník také nasytí a napije), ale jeho postoj by měl být primárně postojem vděčnosti. To, co děláme pro druhé, je naším přínosem pro růst Božího království, tedy podílem na vyvolení. Vyvolení je darem, nikoliv nárokem a už vůbec ne zásluhou.