Úterý 14. 2. 2023 – 6. týden v mezidobí

Gn 6,5-8; 7,1-5.10

Když Hospodin viděl, že mnoho je lidské špatnosti na zemi a že veškeré myšlení a snažení jejich srdce stále jen směřuje ke zlému, litoval Hospodin, že udělal lidi na zemi, a velmi se zarmoutil. Řekl: „Zahubím lidi, které jsem stvořil z povrchu země: s lidmi i dobytek, lezoucí havěť i nebeské ptactvo. Mrzí mě, že jsem je udělal.“ Noe však nalezl milost v Hospodinových očích. Hospodin řekl Noemovi: „Vstup do archy ty a celá tvá rodina, neboť (jenom) tebe jsem viděl spravedlivého před sebou mezi tímto pokolením. Ze všech čistých zvířat si vezmeš po sedmi, samce se samicí, a z nečistých zvířat po dvou, samce se samicí. Také z nebeských ptáků (vezmeš) po sedmi, samce se samicí, aby se uchovalo potomstvo na celé zemi. Neboť již za sedm dní sešlu na zem déšť po čtyřicet dní a čtyřicet nocí a zničím z povrchu země všechny tvory, které jsem stvořil.“ Noe tedy udělal všechno, co mu Hospodin poručil. Po sedmi dnech přišla na zem voda potopy.

Lidská zapletenost s hříchem se šíří jako pandemie. Situace se nakonec vyhrotí tak, že Hospodin lituje, že vůbec člověka stvořil. Naštěstí vždycky zůstane někdo věrný a řádný jako Noe. Noe postaví na Boží pokyn archu a zachrání v ní před potopou svou rodinu a také živé stvoření. Hospodin se rozhodl zničit hřích, ale ne lidi. Skrze Noema a jeho potomky má život pokračovat dál.

Příběh o potopě má svou „předlohu“ v mýtech. V Palestině si lze potopu těžko představit. Biblický vypravěč jej však používá k tomu, aby ukázal, kam vede odmítnutí Božích ustanovení, a také zodpovědnost člověka, protože jeho zlé jednání postihuje celé stvoření. Ohlas toho lze najít i v Řím 8,20n.

Celý příběh by se také dal pochopit jako vyprávění o roli jedince v dějinách. Skrze Noema a jeho rodinu pokračuje život dál, ač on byl ostatním nejspíš pro smích nebo trnem v oku se svou věrností Hospodinu. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá a jednotlivec sám o sobě mnoho neznamená, ale přece na každém člověku záleží, každý se může stát rozhodujícím činitelem v mikro a někdy i makro příběhu světa.

Mk 8,14-21

(Když Ježíš a jeho učedníci odešli od farizeů,) zapomněli si vzít chleby a kromě jednoho chleba neměli s sebou na lodi nic. Ježíš je napomínal: „Dejte si pozor a varujte se kvasu farizejského a kvasu herodovského!“ Ale oni uvažovali mezi sebou o tom, že nemají chleba. On to poznal a řekl jim: „O čem uvažujete? Že nemáte chleba? Ještě nerozumíte ani nechápete? Máte zatvrzelé srdce? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nevzpomínáte si už, když jsem rozlámal těch pět chlebů pro pět tisíc (lidí), kolik košů plných kousků chleba jste ještě nasbírali?“ Odpověděli mu: „Dvanáct.“ „A když těch sedm pro čtyři tisíce, kolik košíků plných kousků chleba jste ještě nasbírali?“ Odpověděli mu: „Sedm.“ Tu jim řekl: „Ještě nechápete?“

Učedníci v Markově evangeliu jsou velmi často ukázáni jako ti, kdo vlastně Ježíši nerozumí, kdo stále myslí jen v rámci svých mantinelů, svých schémat. Nechápou, že se mohou na Ježíše plně spolehnout, takže si opět dělají starosti o svou obživu, o své zajištění. Ježíš jim musí znovu připomenout to, čeho byli svědky, čeho se dokonce aktivně účastnili. Bůh přece dává v plnosti – vždyť z těch zázračných nasycení ještě mnoho zbylo!

Ježíš varuje před vážným nebezpečím, jímž je sebestředné smýšlení farizejů (sebeospravedlnění) i zneužívání moci Herodovci. Učedníci však myslí na jídlo, Ježíšova varování nevnímají, protože se bojí o sebe. Snaha o sebezajištění, pozornost zaměřená jen na vlastní potřeby jsou v rozporu s cestou následování Ježíšova učedníka a vedou ke špatným koncům.

Mnohokrát se nám v životě zdá, že jsem v neřešitelné situaci, stejně jako si to mysleli Ježíšovi učedníci, ale když připustíme, že je s námi v naší situaci také Ježíš, nějaké řešení se najde, i když bude jiné, než bychom očekávali. Ani učedníkům v lodi Ježíš další chleby nevykouzlil, a přesto hlady neumřeli.