Středa 14. 2. 2024 - Popeleční středa
Jl 2,12-18
Nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči! Roztrhněte svá srdce, a ne (pouze) šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí. Kdo ví, zda se neobrátí a neodpustí, nezanechá po sobě požehnání: obětní dar a úlitbu pro Hospodina, vašeho Boha?
Na Siónu zatrubte na polnici, nařiďte půst, svolejte shromáždění, svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce, shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice! Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu, aby nad ním nevládli pohané!“ Proč se má mezi národy říkat: „Kdepak je ten jejich Bůh?“ Velkou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem.
Prorok Joel (asi 4. /3. stol. př. n. l. – doba sepsání knihy je však velmi nejistá) volá Izraelity k pokání, k lítosti nad zpronevěrou vůči Hospodinu. Adresáti, jimiž jsou lidé všech stavů a společenských vrstev, mají projevovat touhu po obrácení, jež však nemá být vnějškovou záležitostí (roztržením šatu, nářkem, pláčem nebo sypáním popela na hlavu), nýbrž skutečným obrácením srdce. I když jde o důraznou výzvu ke kajícímu smýšlení a prosbu o odpuštění, není to hlavním sdělením prorockého textu. Hlavním sdělením je především, že Hospodin chce svůj vyvolený lid zahrnout svou láskou. Aby však lid byl schopen ji přijmout, musí se k Hospodinu otočit tváří a vzdát se své nevěry, své zahleděnosti do sebe, svého spoléhání na sebe sama. Výzva se týká všech, celého společenství, což je nezanedbatelný moment. Jde o solidaritu ve vědomí viny, ve vědomí, že kromě mého osobního hříšného jednání jde i o rozměr celého společenství. Před Bohem stojíme i jako jednotlivci vždy ve spojení s druhými. Naše viny dopadají na druhé a jejich viny na nás, proto je třeba něčeho víc než „jen“ osobního obrácení. To je i cílem reforem papeže Františka. Nový „restart“ celého společenství víry.
Začíná doba postní, doba revize života před Boží tváří. Revize znamená, že se podíváme na svůj život novým pohledem, a to pohledem Boží lásky. Je to náročnější, než se může ze slov zdát. Ten, kdo skutečně miluje, nemá růžové brýle zamilování, nýbrž vidí dobré i slabé stránky milovaného, jeho velikost i slabosti. To však jeho lásce nepřekáží. Ve své lásce se snaží podpořit to dobré a silné a napomáhat ošetření, očistě a rozvoji toho, co je slabé, zanedbané, zraněné. Bůh nás tak vidí a doba přípravy na Velikonoce je nám darována, abychom nechali Boží lásku na náš život působit tím, že se budeme snažit vidět svůj život Božím pohledem, budeme nově vidět sebe sama a tím i vše kolem sebe. A doufejme, že budeme ochotni opustit to, co již v našem životě nefunguje, co nás brzdí, co nás umenšuje, znečišťuje a zraňuje. Napřed to však musíme poznat.
2 Kor 5,20-6,2
Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha. Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: „V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.“ Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“!
V 5. kapitole Druhého listu Korinťanům, v němž Pavel více než kde jinde hájí svůj apoštolát, připomíná adresátům podstatu evangelní zvěsti (ospravedlnění skrze Ježíše Krista) a vyzývá je k obnově smýšlení. Pavlova výzva „smiřte se s Bohem“ je kritickým apelem na jejich spokojenost se sebou sama, na jejich zakotvenost ve smýšlení jejich okolí a přejímání jeho priorit. Jsou přece již svým křtem zakotveni v Kristu, „zemřeli“ s ním, proto mají jít v jeho šlépějích lásky k Bohu. A to nesnese odkladu – teď je ten čas příhodný, teď, ne jindy. Bůh je na jejich straně, ale oni se od něj svým smýšlením a jednáním vzdalují, proto se musejí k němu vrátit, obnovit svůj vztah s ním, svou lásku k němu. Bůh pro ně učinil a činí maximum, neboť je stále připraven být pro ně milujícím Otcem. Změna smýšlení, k níž Pavel volá, je něco pozitivního, protože Bůh s námi chce být v co nejtěsnějším společenství, chce nás naplnit svou láskou, svou radostí.
I tady jde o celé společenství. Celé společenství potřebuje opustit své malicherné spory, nevraživost, poměřování, hříšné jednání ve vzájemných vztazích a obrátit se k Bohu („smířit se s Bohem“), aby mohlo být místem Božího přebývání, Božím vyvoleným lidem. Smíření s Bohem zde není jednoduše výzvou ke slavení svátosti smíření, nýbrž velmi radikální apelem na celé společenství, aby se vrátilo na cestu svatosti.
Mt 6,1-6.16-18
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
Tento text je součástí tzv. Horského kázání v Matoušově evangeliu, kde jsou shrnuty zásady jednání člověka jako učedníka Ježíšova. Je dobré si uvědomit na začátku postní doby, co Ježíš rozumí skutečným postem, skutečnou obnovou vztahu k Bohu. Základem je poctivost a upřímnost v tom, co člověk dělá, a to jak ve vztahu k Bohu, tak ve vztahu k lidem. Když člověk dává, měl by dávat s radostí a ve snaze skutečně pomoci druhému v nouzi (a je jedno, co člověk dává k dispozici; nemusí to být jen hmotné dary). Ono „ať neví levice, co dělá pravice“ neznamená, že člověk nesmí vůbec mluvit o tom, co dělá, co poskytuje, ale nesmí to stavět na odiv, nesmí to dělat pro obdiv a uznání druhých, nýbrž právě proto, že je to zapotřebí. Musí být radostným dárcem, který se těší z možnosti pomoci. Není tak důležité, zda jde o pomoc anonymní nebo adresnou, ale o vnitřní postoj. Cílem jednání musí být ten druhý, nikoliv dárcova pověst. Zrovna tak modlitba a půst mají vést k vnitřní obnově člověka, k intimnímu společenství s Bohem. Člověk nemá na své dobré činy poukazovat, aby získal pochvalu od druhých, ale to neznamená, že o nich nesmí mluvit, když je to potřeba. O modlitbě, postu a dalších věcech je leckdy na místě mluvit, sdílet se s ostatními. Společná modlitba je také důležitá, nejde jen o to, aby člověk vůbec nebyl vidět, když se modlí. Dnes možná tolik nehrozí, že by to člověk dával příliš na odiv, spíš je třeba překonávat ostych a nedostatek odvahy k modlitbě na veřejnosti.
Půst je příležitostí solidarity s druhými, zbavení se různých závislostí, k růstu v nezávislosti a k nalezení skutečné radosti a upřímnosti ve vztahu k Bohu. Dnes není tak důležitý půst z hlediska jídla a pití, nýbrž opravdu z hlediska toho, co člověka zatěžuje, co mu krade čas, energii, dobrou náladu, důvěru a odvahu. To je třeba najít a od toho se snažit oprostit. Postní doba je výzvou, abychom každý našli svůj vlastní způsob postu, zřeknutí se toho, na čem nezdravě závisíme. Tyto kroky mají být pozitivní, obohacující, nikoliv negativní, jen sebezapíráním.
