Čtvrtek 14. 3. 2024 – 4. týden postní
Ex 32,7-14
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Uhnuli brzo z cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země.“ Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ.“
Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z egyptské země? Proč mají říkat Egypťané: Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v horách, aby je vyhubil z povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza. Rozpomeň se na Abraháma, Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky.“ A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
Mojžíš je již 40 dní na hoře Sinaj (Choreb), kde dostává od Hospodina Dekalog (Zákon). Lid, který ho očekává, nakonec ztratil trpělivost a rozhodl se vzít další dění do svých rukou: zhotovil si býčka jako obraz Hospodinův a v této podobě začal Hospodina uctívat. Tím si chtěl zajistit jeho přítomnost na další cestě. Mojžíše již v zásadě odepsal, protože se tak dlouho nevracel. Hospodin nabízí Mojžíšovi likvidaci nevěrného lidu a vytvoření nového z jeho potomstva. Mojžíš se lidu zastává a prosí za něj, připomíná Hospodinu jeho zaslíbení daná praotcům. Mojžíš ve zkoušce od Hospodina obstál a prokázal se jako pravý vůdce, který stojí za svým lidem, i když ten se vzdálil od správné cesty.
Netrpělivost vede často k velmi mylným a špatným rozhodnutím. Vyvolený lid propadl malomyslnosti, ztrátě důvěry a rozhodl se zařídit po svém. Dokonce k tomu svedl i Árona. Když se situace nevyvíjí podle našich představ, nic se neděje a nepostupuje dopředu, i my mnohdy upadáme do pocitu bezvýchodnosti, otupělosti, touze se na všechno vykašlat a zařídit se po svém. To se děje i v současné situaci válečného konfliktu. Mnohým se vkrádá myšlenka, že už toho je dost a že by bylo nejlepší, aby válka za jakoukoliv cenu skončila. Už nás to „nebaví“, unavuje, komplikuje život.
Izraelité netušili, že si dělají modlu, chtěli jen jistotu a hmatatelnost pro svou víru, a tak si ji s určitými oběťmi vyrobili. Často jsou našimi modlami naše zvyky, naše přesvědčení, naše touha po jistotách, jíž jsme schopni obětovat leccos. Je obtížné a náročné spoléhat na Boha, který není dosažitelný, který jedná jinak, než by si člověk přál. Najít rovnováhu mezi důvěrou a nutností konat, být činný, angažovat se je pravé umění víry a poslušnosti vůči Bohu.
Jan 5,31-47
Ježíš řekl židům: „Svědčím-li já sám o sobě, mé svědectví není právoplatné. Někdo jiný je to, kdo svědčí o mně, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je právoplatné. Vy jste poslali k Janovi a on vydal svědectví pravdě. Já však nepřijímám svědectví od člověka, ale toto říkám, abyste byli spaseni. Jan byl lampa hořící a svítící, a vám se zachtělo jen na chvíli radovat se z jejího světla. Já však mám svědectví větší než Janovo: totiž skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Právě ty skutky, které konám, svědčí pro mne, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mně svědectví. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas, nikdy jste neviděli jeho tvář a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, koho on poslal. Zkoumáte Písma, protože vy myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně; ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku. Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho přijmete. Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samého Boha? Nemyslete si, že já na vás budu u Otce žalovat. Vaším žalobcem je Mojžíš, na kterého vy spoléháte. Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li však tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?“
Ježíš pokračuje ve své řeči k židům, svým oponentům. Janovo evangelium používá označení Židé pro Ježíšovy oponenty, což odpovídá době vzniku evangelia, nikoliv době Ježíšově. Ježíš byl přece také Žid. Znovu zdůrazňuje svoji jednotu s Otcem a odkazuje na Písmo jako na autoritu, která stojí na jeho straně.
Poukaz na Jana Křtitele odkazuje na sám začátek Janova evangelia (na Prolog a Janovo svědectví o sestoupení Ducha na Ježíše při křtu): Jan je svědkem, který zůstal oslyšen. Ježíš se však opírá o zásadnější autoritu, a to o Otce a Písmo (Mojžíš). Dva svědci byli tradičně vyžadováni u soudního či jiného závažného jednání. V pozadí Ježíšovy řeči v Janově evangeliu je situace tzv. janovských obcí na konci 1. stol. n. l., a to rozchod se synagogou, vyloučení církevní obce ze synagogy.
Je třeba číst Písmo vždy v perspektivě naplnění skrze Krista. Bůh je stále stejný, stále stejně milující a milosrdný, ale nabízí se nám v nové perspektivě svého Syna. Mít v sobě Boží lásku znamená usilovat o dobro, vidět dobro, kde opravdu je, nikoliv tam, kde ho chci vidět já podle svých představ. Znamená to i zůstat otevřeným pro nové věci a neprosazovat na prvním místě sebe, nýbrž zkoumat s dobrým úmyslem a důvěrou v Boha to, co přichází.
