Neděle 14. 4. 2024 – 3. neděle velikonoční
Sk 3,13-15.17-19
Petr promluvil k lidu: „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti a stejně tak i vaši přední muži. Bůh (to však dopustil), aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.
Petr interpretuje ve své druhé řeči ve Skutcích aktuální dění ve světle tradiční víry, a to v situaci, kdy se jeho prostřednictvím (tedy jeho a Jana) projevila Boží moc skrze vzývání Ježíšova jména. Odmítá si přivlastnit zásluhy, nýbrž obrací pozornost těch, kdo byli svědky pozoruhodné události uzdravení, k Bohu a Ježíšovi. Zároveň dovedně využívá přízně a údivu lidí a apeluje na jejich „lepší stránku“. Jeho strategie tak nese stopy „captatio benevolentiae“. Nevyčítá, ale ukazuje cestu dopředu.
1 Jan 2,1-5a
Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za (hříchy) celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.
Autor 1. listu Janova povzbuzuje své adresáty k věrnosti a důvěře. Bůh je láska, proto se na něj může člověk s důvěrou obracet i v situaci, kdy nejedná dobře, kdy se nechává ovládnout hříchem. Skrze Ježíše Krista lze hřích překonat, a to nejen v případě jednotlivců, ale celého světa. Víra v Krista, resp. spojení s ním (autor mluví o poznání, což v biblické řeči znamená úzké spojení až sexuálního charakteru, tedy hluboké intimní propojení) nespočívá v proklamaci slovy, ale v konání dobra – to jsou ona zmiňovaná přikázání. Kdo Ježíše následuje v konání dobra, v lásce, v tom je přítomen Bůh svou láskou.
Lk 24,35-48
Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a (jen) se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“
Učedníci, kteří se navrátili z Emauz, ale i ti druzí, vyprávějí o svém setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Ti druzí jim vyprávějí podobnou zkušenost. Tam, kde se mluví vážně o Ježíši, tam je přítomen. Proto je překvapivá informace, že učedníci se vyděsili, když byl najednou uprostřed nich. Jako by autor chtěl říci, že jedna zkušenost nestačí. Ježíš jim přeje pokoj, naplnění zaslíbení, a oni se vyděsí. Poněkud absurdní reakce. Teprve když jim dosvědčí očividně svou identitu, tak se uklidní a jsou schopni prožít radost, ale stejně jsou tak trochu pořád na pochybách, mají strach věřit svému poznání, své zkušenosti. A pak je odkáže na tradici, na Písmo, a dává jim klíč (otevře mysl), aby jí dobře rozuměli. Objevuje se tu trojí dělení (sz) biblického kánonu (Zákon, Proroci a Spisy, resp. zde žalmy). To nejdůležitější je obsaženo na samém konci: učedníci mají být svědky pravdivosti výkladu Písma, jež se naplnilo v Ježíši.
Svědčit, to je poslání Ježíšových učedníků až dodnes. Svědčit svým životem na základě setkání s živým Kristem. Toto setkání není úplně jednoduché, jak ukazuje tento závěr evangelia. Ježíš je pokaždé jinak, setkání s ním je nečekané, a i když si člověk myslí, že pochopil, vždy znovu se přesvědčuje, že tak úplně ne, a to i v situaci, když o Ježíši mluví s ostatními.
