Středa 14. 6. 2023 – 10. týden v mezidobí

2 Kor 3,4-11

Takovou důvěru máme k Bohu skrze Krista, ne že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako (by to pocházelo) od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě, která (nespočívá) v liteře, ale v duchu. Neboť litera zabíjí, ale duch oživuje. Jestliže služba (Zákonu) vyrytému literami na kamenech a (vedoucí ke) smrti byla spojena s takovým jasem, že se Izraelité nemohli podívat Mojžíšovi do tváře pro záři – třeba pomíjející – (která mu vycházela) z obličeje, jak teprve daleko skvělejší musí být služba Ducha! Neboť jestliže služba (vedoucí k) odsouzení byla tak slavná, oč daleko více bude slávou překypovat služba (vedoucí ke) spravedlnosti! A proto celou tu minulou slávu vůbec ani nejde slávou nazvat, když ji srovnáme s touto nynější nesmírnou slávou. Když se tak slavně projevilo to, co je pomíjející, oč větší slávu má to, co je trvalé!

Když má člověk nějaký dar, nějaký talent, nějakou schopnost, tak je třeba ji využívat a zároveň si má člověk být vědom toho, že je to něco, co dostal, zač má děkovat a co ho zavazuje k rozvíjení. Pavel tedy děkuje za své schopnosti a upřesňuje, proč své schopnosti využívá jinak než dřív, proč je jinak zaměřuje. Jeho nadšení a angažovanost pro Boží věc se nezměnily. Ani jeho schopnost oslovovat druhé se nezměnila. To, co se změnilo, je jejich zaměření, jež je dáno poznáním Ježíše Krista. Už Zákon (Mojžíš) byl spojen s velkou slávou a září, ale historicky omezeně. Ta pravá sláva a záře patří trvalému společenství Boha a člověka, jež se otevírá v Ježíši Kristu.

Litera zabíjí, duch oživuje, to je důležitá zásada pro život včetně duchovního. Neznamená odmítnutí řádu a předpisů, ale jejich relativizaci, a to s ohledem na kontext, na nové skutečnosti. Předpisy jsou vždy konzervativní v doslovném smyslu, totiž že konzervují to, co je, mají sice snahu o jistou budoucností dimenzi, ale zákonodárce může vidět jen do bezprostřední budoucnosti, není s to odhadnout, co přesně v budoucnosti a jak rychle nastane. Nová situace vyžaduje novou interpretaci, nové pochopení – a to, má-li být správné, musí být inspirováno Duchem. Není vždy snadné to rozpoznat, proto je stále třeba se učit umění rozlišování.

Mt 5,17-19

Ježíš řekl svým učedníkům: "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třebas i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký."

Ježíš má respekt k Zákonu, protože on je darem Božím. Proto má jakožto dar trvalou hodnotu, ale jeho výsostným interpretem je Ježíš, jak se ukazuje hned v následujících textech. Samozřejmě, že některá ustanovení, jež jsou obsažena ve Starém zákoně, už neplatí, ale nejde o literu (i když Ježíš mluví o nejmenším písmeni jota, které nemá pominout), nýbrž o smysl. Zákon vyjadřoval Boží vůli a jeho cílem bylo dosažení plného společenství člověka s Bohem, proto jej Izraelita měl plnit do posledního písmene. Na tomto cíli se nic nezměnilo, Bůh z něho necouvl ani o milimetr (nezrušil jediné písmeno své smlouvy s lidem), ale změnil se způsob jeho naplňování, protože to jde skrze Ježíše Krista. On přišel naplnit, a to úplně, až po okraj, to, co bylo cílem Zákona – společenství Boha s člověkem.

Nejde o literu, jak píše Pavel (literou lze ubít, ba zabít člověka), nýbrž o ducha, o směřování k cíli, o schopnost rozlišovat správné a nesprávné, to, co církevní společenství buduje, a to, co ho ničí či vrací zpět.