Středa 14. 7. 2021 – 15 týden v mezidobí

Ex 3,1-6.9-12

Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Ten mu řekl: „Křik synů Izraele pronikl ke mně, viděl jsem útlak, kterým je Egypťané utiskují. Jdi tedy, já tě posílám k faraónovi, abys můj lid, syny Izraele, vyvedl z Egypta.“ Mojžíš pravil Bohu: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“ (Bůh) Mojžíšovi odpověděl: „Já budu s tebou a to ti bude znamením, že tě posílám: Až vyvedeš lid z Egypta, budete se klanět Bohu na této hoře.“

Bůh se dává Mojžíšovi poznat jako ten, kdo vysvobozuje, kdo je stále se svým lidem. Mojžíš je ohromen – útěk z Egypta se ukazuje jako důležitý krok k poznání pravého Boha a k výslovnému pověření vést lid ke svobodě. Na to si Mojžíš netroufá, protože ví, jak se situace má. Bůh mu však slibuje svou přítomnost, tedy sílu a odvahu.

Bůh „potřebuje“ lidi, aby mohl být jeho osvobozující záměr doveden do cíle. Proto se konec konců stal člověkem. Člověk nesmí přeceňovat své síly, nesmí spoléhat jen na ně, ale je třeba mít odvahu realizovat Boží záměr svobody pro člověka, realizovat jeho přání, aby člověk žil osvobozen ze svých pout. A ta mohou velmi různá.

Mt 11,25-27

Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“

Ježíš vzdává Bohu dík a chválu za to, že tajemství Božího království a jeho dosažení bylo pochopeno lidmi, kteří nestojí ve společnosti na špici, nejsou považováni za moudré, vzdělané, mocné, vlivné, bohaté. Boha, který se k člověku sklání skrze svého Syna, lze přijmout jen s otevřeným srdcem, s pokornou myslí a oddaností. Ježíšův výrok nedevalvuje vzdělání, lidskou moudrost, vliv a majetek, ale ukazuje, že tím podstatným je ochota k otevřenosti vůči Bohu a jeho poselství.

Není vždy snadné rozlišovat, zda různá hnutí a poselství jsou skutečně od Boha nebo zda jsou výplodem lidské fantazie, fundamentalismu, nejrůznějších emocí. Ježíš svým díkem naznačuje, že není třeba se hned vzrušovat, nýbrž věřit Bohu, že se ukáže, zda jde o jeho záměr, že člověk má kapacitu to s Boží pomocí rozlišit.