Pátek 14. 7. 2023 – 14. týden v mezidobí

Gn 46,1-7.28-30

Izrael se vypravil na cestu se vším, co měl, a když přišel do Beršeby, přinesl oběti Bohu svého otce Izáka. Bůh řekl v nočním vidění Jakubovi: „Jakube, Jakube!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Hospodin řekl: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta, neboť tam z tebe udělám veliký národ. Já sejdu do Egypta s tebou a já tě jistě také i vyvedu a Josef ti zatlačí oči.“ Jakub se hnul od Beršeby a Izraelovi synové vyzvedli svého otce Jakuba, své děti a své ženy na vozy, které farao poslal, aby ho přivezli. Vzali svá stáda, svůj majetek, který získali v Kanaánu, a tak se Jakub i všecko jeho potomstvo s ním dostali do Egypta: jeho synové a vnuci, jeho dcery a vnučky. Všecko své potomstvo přivedl s sebou do Egypta. Jakub poslal (k Josefovi) před sebou Judu, aby se sešli v Gošenu; zatím přišli do země Gošenu. Josef dal zapřáhnout do svého vozu a vyjel do Gošenu naproti svému otci. Jak se před ním objevil, padl mu kolem krku a plakal dlouho v jeho objetí. Izrael řekl Josefovi: „Teď už mohu umřít, když jsem viděl tvou tvář, (a vím,) že jsi ještě živ.“

Je to zvláštní, ale nakonec potomci Abrahámovi, tedy Jákob se všemi svými syny a jejich rodinami, odcházejí za Josefem do Egypta. Zaslíbená země tak zůstává budoucně zaslíbenou, ačkoliv už Abrahám jí kus koupil. Někdy je třeba k cíli jít oklikou, což vůbec nemusí vadit, protože už cesta je naplňováním cíle. To není nějaký mezičas, který je třeba co nejrychleji překonat, aby se člověk dostal do cíle. Podle biblického vyprávění zůstali Jákobovi synové v Egyptě 430 let (Ex 12,40n) a pak dalších 40 let putovali pouští. Při putování se stali vyvoleným Božím lidem, dostali smlouvu a získali mnoho důležitých zkušeností, jak žít v oné zaslíbené zemi, do níž se nakonec opravdu dostali.

Důležité je Boží ujištění, že on bude s Jákobem i v Egyptě a bude s ním, tj. s jeho potomky, putovat nazpět do země, která je neodvolatelným darem Božím. Bůh není vázán, jak tomu věřily ve starověku různé národy, na místo, je stále s tím, kdo ho ctí, ať ten je kdekoliv.

Mt 10,16-23

Ježíš řekl svým apoštolům: „Já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagogách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného. Amen, pravím vám: Nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“

Ježíš dobře ví, že jeho učedníci se nesetkají jen s přátelským přijetím, že jim naopak hrozí všelijaká nebezpečí, ústrky, pronásledování, soudy. A varuje je před naivitou. Spoléhat na Boha, na dar Ducha, je na místě, ale člověka to neosvobozuje od toho, aby byl opatrný a zároveň autentický. A pokud může, má se v případě nepřízně, odstěhovat jinam. Ono zaslíbení Ducha je posilou, která člověka nezbavuje užívání jeho mohutností: rozumu, vůle, emocí, fantazie, nýbrž je může posílit, když o to člověk stojí. Zároveň člověka upamatovává na to, že schopnosti a dary (třeba ad hoc v dané situaci) nejsou jeho zásluhou.

Rozdělení v rodinách je smutnou realitou, na niž Ježíš také upozorňuje. Víra není irelevantní záležitost, je to něco, co je natolik intimní a důležité, že může narušit i rodinné vztahy. I to je třeba unést a vydržet, většinou se pak cesta najde.