Pondělí 14. 8. 2023 – 19. týden v mezidobí

Dt 10,12-22

Mojžíš řekl lidu: „Nuže, Izraeli, co žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, abys ho miloval a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys zachovával Hospodinovy příkazy a jeho zákazy, které ti já dnes přikazuji k tvému dobru. Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebe a nebesa nebes, země i vše, co je na ní. Přece však Hospodin přilnul jen k tvým předkům z lásky k nim a po nich vyvolil jejich potomstvo, totiž vás, ze všech národů, jak je tomu dnes. Obřežte si předkožku svého srdce a už nezatvrzujte svou šíji. Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, silný a hrozný, který nikomu nestraní a nebere úplatky, zjednává právo sirotku a vdově, miluje přistěhovalce a dává mu chléb a šat. Milujte cizince, neboť jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Hospodina, svého Boha, se boj, jemu služ, jeho se přidržuj a v jeho jménu přísahej! On je tvá chlouba, on je tvůj Bůh, jenž pro tebe vykonal tyto veliké a hrozné skutky, které viděly tvé oči. Tvoji předkové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti osob, a nyní Hospodin, tvůj Bůh, tě rozmnožil jako hvězdy na nebi.“

Bůh žádá jediné – lásku. „Přikázání“ lásky není novum Nového zákona, je od počátku zakotveno ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Bůh je Láska, proto to jediné, čím můžeme na něj reagovat je také láska. Boží ustanovení, přikázání a nařízení nejsou k omezování svobody člověka, ale k tomu, aby člověk mohl svobodně žít a milovat, a to Boha, druhé i sebe, a aby mohl vnímat Boží lásku.

Mt 17,22-27

Když Ježíš (a jeho učedníci) spolu chodili po Galileji, řekl jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou. Zabijí ho, ale třetí den bude vzkříšen.“ (Učedníci) se velmi zarmoutili.

Když přišli do Kafarnaa, přistoupili výběrčí chrámové daně k Petrovi a zeptali se: „Váš mistr chrámovou daň neplatí?“ Odpověděl: „Platí.“ Jakmile vešel do domu, předešel ho Ježíš otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů, nebo od cizích?“ Když odpověděl „od cizích“, Ježíš mu řekl: „Synové tedy k tomu vázáni nejsou. Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, vhoď udici, a tu rybu, která se první chytí, vezmi, otevři jí ústa a najdeš stříbrný peníz. Ten vezmi a dej jim za mě i za sebe.“

Ježíš opakovaně upozorňuje své učedníky na úděl, který jej čeká. Je pochopitelné, že se jim to nelíbí, že to nechtějí slyšet. Kdo by chtěl slyšet takovou zprávu! Když člověk slyší o těžkostech, utrpení, bolesti blízkého člověka, tak je z toho buď zdrcen, nebo se snaží tu myšlenku odehnat nejrůznějším způsobem. Ale právě tohle je neodmyslitelnou součástí našeho světa. Této stránce života se nelze vyhnout, což není důvod k pesimismu, ale výzva k tomu, abychom se těšili z oněch krásných a radostných chvil a byli za ně vděční.

Příběh s chrámovou daní má pouze Matoušovo evangelium. Je to jeden z těch příběhů, kde vystupuje Petr a jež má právě jen toto evangelium. Vyprávění je tak trochu pohádkové či legendární, své daně musíme platiti ze svých peněz, protože zázračný zdroj nemáme. Ale důležité je, že Ježíš poukazuje na respekt k tradicím, k předpisům a ustanovením, když je možné je dodržovat. Ježíš nebyl rebel, i když překračoval leckteré zvyklosti. Chtěl především, aby člověk hledal smysl daných tradic a ustanovení a nedodržoval je jen formálně. Kritizoval hlavně pokrytectví, které je s formálním dodržováním často spojeno.