Středa 14. 8. 2024 – 19. týden v mezidobí
Ez 9,1-7; 10,18-22
Hospodin volal velikým hlasem: „Přiblížili se ti, kteří mají potrestat město a každý má v ruce smrtící nástroj.“ A hle – šest mužů přicházelo cestou od hořejší brány, která směřuje k severu, a každý měl svůj nástroj zhouby v ruce. S nimi byl jeden muž, oděný lněným rouchem, a měl po boku písařské potřeby; vešli a postavili se vedle měděného oltáře.
Zatím se velebnost Izraelova Boha zdvihla z cherubů, na nichž byla, ke chrámovému prahu. (Hospodin) pak zavolal muže, který byl oblečen ve lněné roucho a měl po boku písařské potřeby, a řekl mu: „Jdi městem Jeruzalémem a poznamenej čela mužů naříkajících a truchlících nade všemi ohavnostmi, které se v něm dějí.“ Ostatním však řekl tak, že jsem to slyšel: „Jděte městem za ním a bijte, ať se vaše oko nesmiluje, buďte bez lítosti! Starce, jinocha, pannu, děti i ženy bijte až do vyhubení. Nikoho se však nedotýkejte, kdo má znamení kříže! Začněte od mé svatyně!“ Začali tedy od oněch předních mužů, kteří byli před chrámem. A řekl (vykonavatelům zhouby): „Znesvěťte chrám, pobitými naplňte nádvoří! Vyjděte!“ Vyšli tedy a pobíjeli v městě. Tu odešla Hospodinova velebnost od chrámového prahu a usadila se nad cheruby. Cherubové pak zdvihli křídla, když vycházeli, a vznesli se od země přede mnou, a s nimi zároveň (se zdvihla) i kola. Zastavili se u vchodu do východní brány Hospodinova domu; velebnost Izraelova Boha byla nahoře nad nimi. Byly to stejné bytosti, které jsem viděl pod Izraelovým Bohem u řeky Kebaru, a poznal jsem, že to byli cherubové. Každý měl čtveré vzezření a čtyři křídla a pod křídly měli jakoby lidské ruce. Co se týká jejich podoby: měli stejné vzezření, které jsem viděl u řeky Kebaru, a každý kráčel přímo vpřed.
Prorok Ezechiel vidí v novém vidění situaci v Jeruzalémě, která je chmurná. Ačkoliv obyvatelé Jeruzaléma zažili první vlnu deportací a žijí pod Nabukadnesarovou nadvládou, jejich jednání se nezměnilo, Hospodinu zůstávají odcizení, nevěrní. Výsledkem je trest, který dopadá na jejich hlavy. Onen trest je tu připisován Hospodinu, ale ve skutečnosti to bylo babylonské vojsko, které likvidovalo obyvatelstvo hlava nehlava. Připisování tohoto trestu Hospodinu chce vyjádřit, že odpad od Hospodina, nevěrnost vyvoleného lidu vlastnímu Bohu, s sebou nese následky v podobě zániku a poroby. Ezechiel pak vidí, jak Hospodinova sláva (má stejné vzezření jako u Kebaru) odchází ze Siónu, místa, které si Hospodin vyvolil, aby zde byl uctíván. Bůh je tam, kde jsou jeho praví ctitelé, není modlou, není vázán na místo ani rituál, nýbrž žije mezi lidmi tam, kde je skutečně brán vážně a uctíván.
Mt 18,15-20
Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ‚každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků‘. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Opět vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Ježíš pokračuje v řeči k učedníkům, jež má shrnovat základní principy jejich soužití, zde způsob řešení sporů a nepatřičného jednání někoho ze společenství. V Matoušově evangeliu je kladen důraz na jednání (ortopraxi). V krajním případě je nezbytné toho, kdo není ochoten respektovat společný řád, vyloučit.
Celou komunitu vybavuje Ježíš stejnou pravomocí, kterou v 16,19 svěřil Petrovi jako zástupci ostatních. Církevní společenství má velkou moc a velkou zodpovědnost v zasahování do života lidí.
Ježíš znovu ujišťuje své učedníky, že když žijí v jednotě, shodnou se na společné věci, on je s nimi a skrze něj jsou sjednoceni i s Otcem. Ten jejich prosby slyší, protože miluje Syna a v něm i ty, kdo jsou s ním zajedno. Sjednocení vůlí vyžaduje i sjednocení životních nastavení, sjednocení v lásce ke Kristu. Prosit za něco důležitého znamená při sjednocení s Kristem být také ochoten/na investovat svůj život, své úsilí. Nelze chtít vyslyšení od Boha, když člověk není ochoten ze své strany udělat to, co může.
