Sobota 14. 9. 2024 – 23. týden v mezidobí, svátek Povýšení sv. Kříže

Nm 21,4b-9

Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu.

Příběh z knihy Numeri mluví o vzbouřenecké situaci na poušti, kdy lidé už měli dost toho putování a nedostatku. Není snadné snášet dlouhodobě omezení, nedostatek a nevidět východisko. Reptání Izraelitů na poušti je pochopitelné. Jenže hledání obětního beránka, tedy toho, kdo za to může, svalit vinu na někoho konkrétního, pomáhá na chvíli, ale řešení nepřináší. Je jen projekcí negativních emocí, odmítnutím vlastní zodpovědnosti, hledání konstruktivního řešení. Mojžíš byl proto na ráně. Hospodin se Mojžíše, na jehož hlavu se nespokojenost pospolitosti snášela, zastal. Seslal na lidi podle vyprávění jako trest jedovaté hady, což vedlo k tomu, že pak oni prosí Mojžíše, aby se za ně modlil k Hospodinu. Teprve situace obrovského ohrožení vede lidi k tomu, že si uvědomí, jak se situace opravdu má, a přestanou mít nemístné nároky. Mojžíš se dá umluvit a modlí se za lid; Hospodin vyslyší Mojžíšovu prosbu a nabídne jeho prostřednictvím lidem východisko z jejich situace. Vztyčení měděného hada k záchraně lidí, kteří se vzbouřili, se stane symbolem Ježíšovy smrti na kříži k záchraně všech lidí.

Jak se ovšem ukáže v dalším průběhu putování i dějin, jakmile nebezpečí či ohrožující situace pomine, reptání se vrací. Tak to celé dějiny chodí, jak o tom referuje už kniha Soudců. Tak to bohužel chodí až dodnes.

Flp 2,6-11

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Hymnus, který je v Listu Filipanům nejspíš převzal Pavel z podstatné části z tradice. Hymnus obsahuje již trojstupňovou christologii – Ježíšovu preexistenci, smrt na kříži i povýšení do plnosti Boží existence. Pavel tento hymnus uvádí svým adresátům jako matrici jejich života. Úvodem k tomuto hymnu je výzva, aby měli v sobě Ježíšovo pokorné a sebevydávající smýšlení. Ježíš je antitypem Adama, člověka, který chtěl sáhnout po božství, být božský, ačkoliv byl pouhým člověkem. Ježíš naopak se svého postavení u Boha zřekl, doslova se vyprázdnil, ale Bůh ho v tomto vyprázdnění nenechal a přijal jej do své slávy. Tak to může platit skrze Krista i pro nás.

Pro Pavla je Ježíšova cesta, shrnutá v tomto hymnu, cestou, kterou má jít každý křesťan. To je ono smýšlení, které je třeba mít: smýšlení vyprázdněnosti od vlastního po slávě a uznání toužícího ega. Pak se mohou dít Boží zázraky skrze člověka.

Jan 3,13-17

Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“

V nočním rozhovoru s Nikodémem Ježíš použije obraz měděného hada z knihy Numeri jako symbolu pro svou smrt na kříži. Tato smrt je výrazem lásky Boží k člověku, ke světu jako takovému. Bůh nemá zájem na zkáze světa, na jeho potrestání, nýbrž na jeho záchraně, na plnosti života. Láska se nedá odradit ani odstrašit negativním chováním, ale stále hledá nové cesty. Pochopit spásu skrze kříž není snadné, akceptovat ji do života je ještě nesnadnější. Věřit v janovském pojetí neznamená jen uznat, že Boží jednání skrze Ježíše je záchranné pro člověka, nýbrž aktivně z toho žít. Jsme jako křesťané povoláni žít pro dobro tohoto světa, lidí kolem nás.